POZNANIE: POÉZIA
Tyran rozumRozum a cit družně pospolu, šli dobýt země celé. Měl Rozum, stařec, prostý šat a kráčel obezřele. Cit, jinoch, burně k cíli spěl, na štítě zlatém hvězdu měl a přílbu s kvítím v čele. Když pohlédli mu v čistý zrak, kde plálo božské světlo, hned na sta manů nadšených, kol hrdiny se slétlo. Ač Rozum couval s výstrahou, Cit v boj se řítil s odvahou a vítězství mu vzkvetlo! Tak vydobyli světa říš - jí ovšem třeba pevné řády! Tu Rozum vstoupil v popředí, měl chytré rady, moudré spády... Než bezelstný se nadál Cit, byl psance znak mu v čelo vryt - a Rozum se chopil vlády... A škodných, zbrklých fantastů lál zrazenému druhu, a lid nabádal - by rekovi jen výsměch dal za výsluhu! Však stařec used na piedestal a mocnou vůlí všechno spjal do vězenských kruhů... Teď tyran Rozum vládne sám a vše se jemu jen koří - vždyť ku prospěchu člověka on steré divy tvoří. On k vozu blesk si zapřahá a letem k nebi dosahá a kráčí po dnu moří... On lebkou zvířat mučených v taje žití nožem vniká a robí zbraně, že tisíců krev na bojištích stříká. On klestí dráhy obchodu, přes hroby celých národů - a v otroctví je smýká... On boří tretky zbytečné, jež pestřívaly zemi - kroj rozmanitý, různý mrav, s nářečími všemi. On obléká lidstvu jednotný, šedý šat - by jednotvárně plnilo zemi, aby se člověk citu, úplně ztratil mezi všemi... Kde strměl kdysi pyšný les, jdou šnůrou dnes jen nudné domy. Ruch strojů zní, kde duněly, kdys vodopádů hromy. A místo romantických skal, kde světec sluj si mechem stlal, jen všední zejí lomy... Ba v šablonu se nutí mdlou i pohled, líce, svaly - v šat vybledlý a střízlivý, vše skutečné se halí. Jen v knihách poetických snů, nám krátí nudu zimních dnů, vzlet, krása, ideály... Jen v dílech pěvců, v románech, svět krasší ještě žije - tam ještě v roucho malebné rek nadšený se vije. Na čínském jenom papíře zříš ideálů rytíře a kněžky poesie... Však již se Rozum kaboní i nad tím básní směrem: Pryč s pozlátkem tím lichým, s tím pohádkovým šerem! Dost vážné práce na zemi - radš sociální problémy, nám řešte svojím perem! V té šeré říši Rozumu, Cit strádá údělem psance - on pokradmu jen plíží se, ke skryté v domku brance. A kde se volně objeví, tam divné budí úsměvy, terč vtipů to - pro vzdělance... Již v útulek mu zůstaly jen dálné kouty světa, kam vzdělanosti šíp až dosud nezalétá. On leda v horské dědině, kol čela chudé dívčině, své plané květy vplétá... Neb vyšplhá se v jizbičku, kams do podkrovní výše - kde básník vlasů zcuchaných za noční lampou píše: Ó nezáří nám plný jas v tu dobu, kterou sterý hlas zve osvícenou - v pýše! V tom čase na statky bohatém, však srdcem žalně chudém, kdy pod tyranstvím Rozumu Cit zvolna hyne studem - však již paprsky ranní zory svítají a ozařují srdce těch, kdož nedbajíce na shon a spěch do srdce světlo vítají... Svatopluk Čech, 1888
|