.
úvodobsahfórum DUCHOVNO
sk
en
fr
br
es
www.poznanie.sk
stiahnuťlinkye-mail
Pridať záložku
RSS


















POZNANIE: KNIHY 

Bílá paní Stremšínská


stiahnuť

„Věc, milý příteli," pravil starý malíř, „věc je něco, co nemůžeme nikdy doopravdy zachytit. Ve skutečnosti není na celém světě předmět, který bychom mohli namalovat takový, jaký opravdu je."

„Tomu nerozumím, mistře," řekl jsem. „Což vy sám jste nenamaloval za celý svůj plodný život dost hradů a zámků? Řekl bych, že již sama vaše práce vyvrací tento názor."

Šli jsme právě na výstavu malíře Rafaela Roda. Můj starý přítel, mistr palety a štětce a já.

„Hrady a zámky? Ovšemže jsem je maloval. Ale ani jediný zámek nebo hrad jsem nenamaloval takový, jaký skutečně je," řekl. Byl to starý šprýmař a chtěl mne patrně pobavit. Věděl jsem přece, jakým je skvělým malířem krajin, umělcem z milosti Boží, který dovedl svými díly přenést člověka přes plochou skutečnost a pozvednout vysoko do nadoblačné říše iluzí i pravdy. Svým kouzelným štětcem zachycoval věrně starodávné tvrze, zříceniny středověkých hradů i nádherné perspektivy knížecích zámků na vysokých skalách či v tichých zasněných parcích. Hrady, tvrze a zámky, to byla jeho umělecká specialita, v níž se vypracoval k dokonalosti. Však také nejeden jeho obraz se stal právem ozdobou státní galerie. Proto jsem se tím víc divil tomu, co právě řekl.

„Ne, milý příteli," pokračoval, „nemohu zobrazit věci, jaké doopravdy jsou, ale jen takové, jak já je vidím, a to je velký rozdíl. Maluji jen pouhou představu, dojem nebo náladu, kterou ve mně vzbuzují.

Nazývají-li mne impresionistou, možná, že se mně tím chtějí tajně posmívat, ale já toto označení pokládám za zcela přiléhavé. Cožpak jsem kdy namaloval skutečnou Boží přírodu? Pokusil jsem se jen zachytit tu a tam nějaký z dojmů, který náhle vytryskl z mé vlastní osobnosti, když jsem pozoroval krásy krajiny. Podávám impresi, bezprostřední impresi, jak věci působí na moji osobnost a snažím se jen vyslovit to, co obraz světa rozvířil v mé mysli, ale musím poctivě doznat, že mnohdy ani to se mi plně nepodařilo."

„To by se sotva odvážil tvrdit i nejzaujatější kritik vašich obrazů," řekl jsem.

„Proto, bylo-li opravdu něco nad mé síly, raději jsem toho nechal," pravil. „Žel, mohl jsem se jen málokdy ponořit hlouběji za kouzlo chvějícího se světla a zobrazit víc než to, co dopadlo do mé zornice."

„Ale vaše obrazy jsou přece jedinečné, mistře!" zvolal jsem.

„Protože žádný člověk nevidí ze světa víc, než kolik mohou přijmout jeho oči, a ty jsou zhruba řečeno stejné. Dnes však vám chci ukázat něco, co stvořil jenom duch. Je to kus přírody, kterou maloval malíř, jehož oči ji nikdy nespatřily. V tomto případě zcela určitě nevedly barvy mistra, ale mistr barvy."

„Jsem opravdu zvědav," řekl jsem.

„Budete překvapen."

„Nevěděl jsem, že Rafael Rod maloval z fantazie."

„Je to výjimka, jediná výjimka v jeho díle, ale výjimka čestná a nad obyčej zvláštní, o níž ostatně málokdo ví. A také se k ní váže kromobyčejný příběh."

„Skutečně?"

„Ano," pravil malíř, „hrál jsem v něm dokonce jakousi úlohu, a protože vím, že se zajímáte o příběhy a události, které se zdají přesahovat normální lidské chápání, řekl jsem si, že vás sem dnes přivedu, abych vám jej pak mohl vypravovat."

Byl jsem tedy tím víc zvědav na výstavu prací malíře Rafaela Roda. Však jsme tam právě přicházeli.

Můj přítel měl volné vstupenky, a tak jsme vešli přímo do obrazárny.

„Katalog nepotřebujeme," pravil. „Znám Rodovy obrazy, jako bych je byl maloval sám. Je to můj nejlepší přítel, třebaže ho věkem značně převyšuji. Ale patřím už tak trochu k jeho rodině. A to právě díky kamenné lavičce, to ona nás tak spojila."

„Kamenná lavička?" ptám se, nevěda, co tím myslí.

„Obraz, který vám chci dnes ukázat, představuje totiž kamennou lavičku," řekl Mistr, „lavičku Stremšínského zámku, u které stojí dívka. Ale, co bych vykládal, za chvíli ho uvidíte." Výstavní síň, plná lidí, byla ozářena světlem dopadajícím shora. Pro barevné akordy malíře, jakým byl Rod, zdálo se mi toto světlo trochu silné. Rodová barevnost je totiž neobyčejně jasná a vznícená, i když něžná, takže pod prudkým světlem poněkud zhrubne v tvrdší pestrost.

Šli jsme zvolna od obrazu k obrazu, k nimž můj přítel podával vysvětlení a já jsem byl nadšen nádherou a silou Rodova umění.

Rafael Rod byl géniem perspektivy. Dovedl najít vždy svůj ideální perspektivní bod. Věci, které umístil na dvojrozměrné malířské ploše, skutečně vypadaly jako by měly své tři rozměry. Ovládal perspektivu lineární i vzdušnou a modř jeho nebí byla přímo cítit ozónem. Hodnoty platnosti, jež se rozhodl dát svým zobrazeným věcem formou, barvou i umístěním, svědčily o velikém výrazovém bohatství umělcově. A tato hloubka i nevídaná plastičnost činily z jeho obrazů mistrovská díla. Krom toho byl Rod znalcem kompozice a barvy i mistrem světla a stínu. Byl jsem jím přímo nadšen, neboť jsem cítil, že v záměrech i uskutečnění jeho obrazové tvorby je zvláštní soulad, který přinášel radost i hluboké, duši pronikající štěstí. Byl v nich cit, pravý, veliký a silný. Bylo vidět, že umělec nalezl své osvícení, že ve svém umění zapomněl sama sebe. Jeho obrazy nebyly výsledkem náhody, nýbrž nutnosti. Měl, co chtěl, a já jsem to cítil s ním. Pracoval v barvách olejových.

„Všimněte si," pravil přítel, „jak Rafael užívá krycích a lazovacích barev. Jde o starou osvědčenou metodu až na jedinou výjimku a k té vás právě vedu."

Musel jsem ho požádat o vysvětlení.

„Ach, pravda, já jsem zapomněl, že nejste malíř, promiňte prosím. Musíte vědět," pravil, „že krycí barvy jsou těžké a neprůhledné a že mají dokonce i větší specifickou váhu. Zato lazovací barvy jsou řidší a průhlednější. A to si můžete pamatovat jednou provždy," řekl, „že ať už barva kryje víc nebo méně, nikdy není jedno, na čem spočívá. Pochopitelně, že těžké krycí barvy dáváme jen dospod, lehčích lazovacích užíváme pro svrchní barevné efekty. Rafael Rod to dělá právě tak, až na tu jedinou výjimku, jak už jsem řekl, kde kdoví proč je tohle obrácené. Jen jediný člověk na světě takhle maloval. Rembrandt. A hleďme, jsme právě u té výjimky."

Došli jsme zvolna k jednomu z postranních traktů výstavního sálu, kde na průčelní stěně na mosazném řetízku visel jediný obraz. Oproti ostatním vystavovaným plátnům nebyl zvlášť velký. Snad metr vysoký a asi půl druhého široký. Byla na něm cedulka „Neprodejné".

V díle bylo cosi zvláštního, co přitahovalo k sobě neustále pozornost návštěvníků. Snad proto, že svojí látkou, obsahem i svojí zvláštní formou se vlastně ani nehodilo k ostatnímu prostředí.

„V katalogu je obraz označen pod názvem Poslední noc," pravil můj průvodce.

Obraz k sobě přímo poutal. Bylo v něm cosi mystického, neskutečného, snad možno říci i nadpozemského. Zahleděl jsem se do něj tak, až jsem ztratil všechen kontakt se svým okolím.

Je tma. Tichá tma teplé jarní noci. Sametově hluboká tma udržuje spící svět ve sladkém odpočinku. Sama však jako by byla naplněna neznámou předtuchou. U kamenné lavičky pod stromy obrostlými břečťanem stojí žena. Snad je to dívka, snad paní. Je velmi mladá a krásná. Její kroj není z této doby. Je to kroj mladých šlechtičen z konce osmnáctého nebo z počátku devatenáctého století. Její tělo je štíhlé jako proutek. Je oblečena v sametový živůtek temně zelené barvy s krajkovými ozdobami a s dlouhou sukní, jež téměř zakrývá drobné střevíčky ze stejného sametu. Jen klobouček jí ještě chybí k tomuto oděvu, aby byl úplný. Snad nebydlí daleko, snad odešla jen narychlo z domu. Právě teď sem asi došla, je ještě rozrušena spěchem. Čeká. Srdce jí přetéká láskou, netrpělivostí, jistě i obavami. Přijde? Nepřijde? Už by tu měl být, nikdy se ještě neopozdil. Její postava je rozzářená jakoby v plném světle. V pozadí je však stále hustší tma a zlověstné siluety jakéhosi zámku těžko bojují s noční temnotou, snažíce se proniknout do popředí. Neproniknou, nevidí ji, neboť toto světlo vidí jen ona. Jinak je všude těžká temnota, hluboké mrtvé ticho. A tu ona cítí, že někdo, koho vroucně miluje, je právě v nebezpečí. Teď, teď se cosi stalo. V srdci, k němuž tiskne rudou růži, zažívá pocit tísně a neklidu a náhle intuitivně chápe, že druhá osoba umírá. Umírá snad s jejím jménem na rtech? Zrak mladé ženy nevidí kolem sebe, jasnovidně pozoruje zjev drahé umírající osoby, cítí, že též ona vidí ji.

Poslední noc. Je to jejich poslední noc, v níž nakonec se takto setkali? Za okamžik zhasne tajemné nadpozemské světlo a bude konec vidině. Zhasne navždy? Temná, sametově hnědá hluboká noc zastře opět vše. Snad, možná, i vraždu.

Uvědomil jsem si, že mně můj přítel něco říká, ale nerozuměl jsem tomu, takže to musel opakovat. Tak jsem byl uchvácen dojmem, jímž na mne zapůsobil záhadný obraz.

„Všimněte si," pravil malíř, „že u tohoto obrazu pokládal umělec vrstvy těžkých krycích barev na spodnější vrstvy lehkých barev lazovacích. Zvláštní zářivý zážitek spočívá právě v tom, že krycí barvy pronikly hluboko do barev lehkých."

„To je myslím vysvětlení čistě technické," řekl jsem, „ale ačkoliv nerozumím ani zdaleka malířské technice, zdá se mi, a snad se mi proto nevysmějete, že je ještě něco jiného příčinou, proč psychický účinek tohoto obrazu je tak mimořádný. Něco zvláštního, co nedovedu popsat, ba ani vyslovit, jako by tu byla ještě nějaká čtvrtá dimenze, jíž mistr použil k popisu tragédie."

„To jest, co jsem chtěl právě od vás slyšet," řekl přítel uznale, „myslím, že máte pravdu. Vidíte? Tady byla zachycena imprese nejvyšší intenzity. Ale teď již pojďme jinam," dodal, „je tu moc lidí a já bych vám rád vypravoval ještě dnes něco zajímavého o tomto obrazu a také bych vám rád ukázal jiný obraz, který vás možná rovněž překvapí."

Můj přítel měl tehdy ateliér na vltavském nábřeží nedaleko Palackého mostu. Nebyl jsem tam ovšem poprvé.

Při každé návštěvě mě překvapil nějakou novinkou. Byl jsem zvědav, co nového dnes pro mne uchystal.

„Nevěděl jsem, že jste byl poslední dobou v terénu," řekl jsem.

„Nebyl jsem poslední dobou venku," pravil, „a to, co vám chci ukázat, není obrázek z poslední doby, mám jej již delší čas, ale nikomu jej neukazuji."

„Proč?"

„Až jej uvidíte, poznáte sám, proč nemůže přijít na žádnou výstavu."

Za chvíli jsme byli v jeho ateliéru. Upraven byl věru bohémsky, na můj vkus až trochu příliš. Trvalo hezkou chvíli, než malíř našel, co hledal. Konečně z hromady starších i novějších pláten jedno vytáhl. Zavěsil je do stojanu a vyzval mne, abych poodstoupil. Zůstal jsem stát bez jediného slova, udiven jsem zíral na obraz.

Představoval tutéž kamennou lavičku pod stromy, kterou jsem prvně viděl na výstavě Rafaela Roda. Poznal jsem ji hned. U lavičky stojí mladá dívka, v ruce drží rudou růži. V pozadí mezi vysokými stromy obrostlými břečťanem je starobylý zámek. Všechno je stejné, lavička i růže, jen stromy zdají se být o mnoho mohutnější.

„Vidíte? Chápete už? Ta dívka je ovšem jiná, i ta hnědá noc tu schází a ani to tajuplné světlo není na mém obraze. Já jsem to bral samozřejmě za dne a podle skutečnosti."

„Ale neřekl jste, mistře, že Rafael Rod maloval svoji "Poslední noc" jen ze své fantazie?" ptal jsem se.

„Ovšemže jsem to řekl a také je to pravda. Jeho lidské oči tuhle kamennou lavičku skutečně nikdy neviděly. Aspoň tehdy ještě ne, a on ani netušil, když obojí maloval, že vůbec existuje nějaký starý Stremšínský zámek a neměl nejmenší ponětí o pravé lavičce v jeho parku, dokud tento obraz u mne nespatřil."

„Ach tak, ovlivnil jste svým obrazem jeho fantazii a on k tomu jen přidal svá světla i představu tajuplné dívky."

„Co vás napadá!" řekl malíř. „Když tenhle obraz u mne uviděl, to bylo asi před dvěma lety, měl ten svůj již dávno hotový. Sám osobně mně k němu dovedl v tu samou hodinu."

„Ale to je neuvěřitelné," zvolal jsem. Nemohl jsem pochopit, že by pouhá fantazie jednoho umělce mohla tak věrně zobrazit skutečnost, již pozoroval a namaloval druhý.

„Je toho ještě víc, co nebudete chtít věřit, a přece je to pravda," pravil přítel. „Ale počkejte, uvařím trochu kávy."

Zapnul samovar a za malou chvíli byl ateliér plný lahodné vůně. Mezitím jsem si prohlížel obraz. Byla to přesně tatáž perspektiva jako u Rafaela Roda, tatáž kompozice a kresba, jen vnitřní pojetí, obsah obou obrazů a jejich forma se různily.

„Tady vidíte ten závratný rozdíl," pravil malíř. „Moji ubohou impresi není přece možno ani přirovnat k Rodově zázraku. Jeden z nás musel ustoupit, já, nebo on. Byl jsem to ovšem já a zcela dobrovolně. Naštěstí zbylo ve mně trochu autokritiky, která u nás kumštýřů je tak vzácná."

„Ale jak vlastně přišel Rod ke svému obrazu?" ptal jsem se. „Čím to, že se mu právě tento námět vybavil v mysli? A proč použil odlišné techniky, kterou předtím neznal, a se kterou, pokud je známo, nikdo jiný předtím nepracoval než jediný Rembrandt?"

„Nevím," řekl malíř. „Snad možná, že trochu světla vám do toho vnese příběh, který vám nyní hodlám vyprávět, dovolíte-li. Jsou věci, před jejichž rozluštěním lidský rozum váhá a na něž nestačí."

V samovaru zašumělo, malíř nám nalil černou kávu, omlouvaje se, že hrnečky jsou otlučené a že nejsou stejné.

„Bývám málokdy doma," pravil, „a tak mi ani nestojí za to, abych se tu příliš zařizoval. Jsem větším dílem na cestách. A třebaže už nejsem žádný mladík, příroda mně tak přirostla k srdci, že nemohu bez ní být. Táhne mne to pod hrady a zámky."

„Hrady a zámky, inu ovšem," pravil jsem. „Vaše slabá, či vlastně silná stránka."

„Ano, hrady a zámky," usmál se, „a třeba jen kopce a skály, když nic jiného není. To byste nevěřil, jaké jsou u nás poklady pro malíře zřícenin. Co se najde opuštěných míst, starých bašt, pevností a tvrzí. Všude je člověk vidí, hledá-li jen trochu pozorněji. Tu najdete skoro již rozvalenou baštu, která střežila brod nad řekou nebo průchod v lesích, tu majestátní žulový hrad na skále, kde jenom kavky bydlí a nějaký ten ježek nebo had, tu zámky překrásné na kopcích, v zahradách i parcích. Však je v nich zakletá naše stará sláva a je třeba je zachytit, zobrazit perem i štětcem pro budoucí pokolení, dokud je ještě čas, dokud ještě docela nezpustnou a úplně se nerozpadnou v lidském zapomnění.

Mám jejich přesný seznam z ministerstva kultury a věřte mi, jezdím po republice již drahnou řadu let a ještě jsem to všechno neprohlédl.

Jednou jsem si zajel do Stremšína. Je to městečko či spíš vesnice na jižní Moravě. Později ji sloučili s jinou osadou a přejmenovali, ale na tom nezáleží. Já jí stále říkám Stremšín. V mém průvodci jsem se dočetl, že je tam zachovalý zámeček, kdysi patřící vymřelému rodu hrabat Stremšínských. Stálo tam, že zámek byl vystavěn v roce 1610 prý na rozvalinách starého hradu, který býval vodní pevností. Poslední člen rodu, Ludvík, hrabě Stremšínský, zemřel roku 1825 krátce po smrti své ženy Anny, hraběnky Stremšínské, která skončila sebevraždou. V poznámce stálo: V kraji se vypráví, že prý od těch dob v okolí zámku straší.

To bylo všechno, co jsem se dočetl v průvodci, ale stačilo to. Strašidlo? To mne přece nemůže odradit. Naopak, to může jen vznítit malířovu fantazii.

Měl jsem hlavu plnou zřícenin a skal, dávno už jsem nemaloval něco v rovině.

„Dobrá," řekl jsem si, „tohle bude změna, která mi jen prospěje. Bývalá vodní pevnost, to bude jistě nížina, bude tam zahrada, zámek, možná i záhony růží v jeho průčelí, park plný cestiček a útulných zákoutí, pravé loviště."

Vzal jsem s sebou několik čistých pláten, sbalil nádobí a jelo se. Přijel jsem tam, bylo odpoledne a hned jsem se vydal k zámku. Snadno jsem ho našel, téměř bez ptaní, třebaže nestál na kopci, ale jak jsem správně předpokládal, v úplné rovině.

Ležel kousek za obcí. Byl obehnán hradební zdí, už hodně sešlou, která však na četných místech byla velmi vysoká, neboť spadala do širokých, strmých příkopů, plných stojaté vody, páchnoucí bahnem a rákosím. Ve vodě se batolily kachny a kačer s kovově lesklým peřím.

Sel jsem rovnou k bráně. Byla zavřená. Věděl jsem, že se dnes již stejně do práce nepustím, ale chtěl jsem si alespoň prohlédnout zámek i park a, bude-li možno, najít vhodné stanoviště pro svou práci. Byl jsem však zklamán, neboť, jak jsem vám již řekl, zámecká zahrada byla zavřená. Vrata rezavá, neudržovaná, temně rudá rzí. Rez zakousl se hluboko do jejich zkroucených želez. Zvonek chyběl.

Zámek, k němuž od vrat vedla široká cesta a jehož oprýskané zdi se probělávaly mezi listím a větvemi obrovských dubů, zdál se být pustý a neobydlený.

Prostrčil jsem hlavu mřížemi, jak to jen šlo, a nahlédl jsem co nejdál do zahrady. Byla ve stavu dezolátním. Cesty zarostlé travou a drobným jetelem, křoviny nepěstěné, přerůstající tu a tam i zeď, jen staleté duby, které pamatovaly snad ještě doby staré vodní pevnosti, byly bez úhony; čas jim dodal jen větší majestátnosti.

„Ty budou dobrou kulisou k mému obrazu," řekl jsem si. Vtom jsem však zahlédl v pozadí zahrady malý domek, z něhož vyběhl chundelatý psík. Jakmile mne zpozoroval, běžel k bráně a začal zuřivě štěkat. Přece tu někdo bydlí. Nyní jsem si povšiml, že v blízkém okolí domku je půda obdělána a že je tam zeleninová zahrada a několik růžových keřů. l skleníky tam snad nějaké byly. Z domku se vybelhal jakýsi stařec a zavolal na mne ne příliš zdvořile: „Co tu chcete?"

Řekl jsem, že bych rád dovnitř do zahrady, že jsem malíř a že bych tu chtěl malovat. Musel jsem hodně křičet, stařík byl nahluchlý a kromě toho to bylo daleko.

„Tady není co," volal nevrle a chystal se odejít.

„Ale já mám povolení, pane, doporučení od ministerstva kultury pro všechny hrady a zámky," volám na něho. Křičeli jsme jeden na druhého, až se to rozléhalo po celé zahradě.

„Do toho mi nic není." Ale když jsem vylovil úřední listinu a mával jí skrze vrata, přece si to jen rozmyslel.

„Tak pojďte tuhle k brance a máte to říct hned!"

Teprve teď jsem si povšiml, že zahrada má ještě jeden vchod. Šel jsem tedy k němu, obcházeje potok a hradební zeď a za malou chvíli jsem vešel po úzké prohnilé lávce do zámecké zahrady.

Chtěl jsem ukázat starci povolení, ale on jen mávl rukou a pravil: „Co chcete vidět?"

„Chtěl bych si prohlédnout zámek," řekl jsem, „zahradu, park, zkrátka všechno."

„Všechno?" řekl nevrle, „to jsem si mohl myslet. Tak teda, abyste věděl, park tu žádný není, v zahradě není co prohlížet, tak leda ten zámek, když chcete, ale to bych vám zas neradil."

„Proč?" ptal jsem se.

„Proč?" řekl. „Protože je to nebezpečný. Jestli ale mermomocí chcete, tak jen si tam jděte. Půjdete sám. Já jsem vás varoval. Musíte přijít zrovna dnes, jako by to nemohlo den počkat."

„Nevěděl jsem, že právě dnes se do zámku nesmí," povídám.

„Nevěděl! A myslíte si, že vám to věřím. Že je dnes dvacátýho května, to asi taky nevíte, co?"

Samozřejmě jsem věděl, že je dvacátého května, skutečně jsem si ale nevzpomněl, co se toho dne přihodilo. Stařík byl čím dál nepříjemnější.

„Abyste věděl pane, už tu byl jednou před vámi jeden takovýhle zvědavec a taky dvacátýho května. Zavřel jsem ho tu noc v zámku, jak si přál. Když jsem ráno zámek otevřel, ten člověk měl vlasy bílé jako mlíko, lezl po stěnách a chytal pavouky a šváby. Přišel o rozum, milý pane, rozumíte?"

Ubezpečil jsem ho, že skutečně nevím, co se zde toho osudného data přihodilo a abych ho přesvědčil, že jsem tu dnešního dne opravdu jen čirou náhodou, navrhl jsem, že netrvám na prohlídce zámku právě dnes, ale že přijdu zítra nebo kdykoliv jindy, bude-li tak laskav a vpustí mě dovnitř. Chvíli ještě váhal a bedlivě si mne prohlížel. Zdálo se, že mi věří, protože konečně naladil hlas do příjemného tónu.

„Dobrá," řekl, „můžete přijít zítra."

Chtěl jsem se ho ještě zeptat, jaké že to připadá na dnešní den osudné výročí, ale vtom se otevřela vrátka a do zahrady vstoupili muž se ženou. Nesli spolu koš zeleniny. Pozdravil jsem je a oni mne také. Ukázalo se, že je to dcera starého zahradníka se svým manželem. Vraceli se odněkud z pole. Patrně obdělávali ještě jiný kus půdy mimo zámecký trakt. Muž vypadal na zahradníka, žena byla mladá, opálená, zdravím přímo kypěla a podle venkovského měřítka byla velmi hezká. Muž pak odešel za nějakou prací, ale žena přistoupila k nám a zvědavě se vyptávala na účel mé návštěvy. Opakoval jsem znovu pravdivě a bez obalu, že jsem malíř, že se specializuji na hrady a zámky a že jsem sem přišel malovat, a proto bych si rád prohlédl zámek a zahradu.

Byla velmi ochotná a milá. Pravý opak svého otce. Nabídla se, že mě sama zahradou provede, ale zámek, ten prý nesmí být dnes navštěvován. Nejdřív až zítra ráno.

„Dnes je přece dvacátého května," řekla.

Stařec odešel, bručel si do vousů a jeho dcera mne pak provázela zahradou. Cestou utrhla několik červených růží.

„Konečně se snad dozvím, co se tu stalo dvacátého května," řekl jsem.

„Vy to opravdu nevíte?" ptala se. „Pak je to ale zvláštní náhoda, že jste sem přišel právě dnes."

Nato se mně jala široce a dlouze vyprávět tragickou historii posledních dvou členů rodu hrabat Stremšínských. Řeknu vám ji v kostce:

„Ludvík, hrabě Stremšínský byl již stár, když se podruhé oženil. Byl vdovec a neměl děti. Snad chtěl ještě zachránit, co se dalo, aby rod nevymřel, či snad to udělal z jiného důvodu, že si vybral za manželku velmi mladé a hezké děvče, dceru správce jednoho ze svých statků. Hrozila vlastně mesaliance, ale starý hrabě byl bohat, měl vlivné styky u dvora a za nějaký ten pytlík dukátů dosáhl toho, že jeho příští žena byla povýšena do šlechtického stavu. Teprve potom si ji vzal.

Ten správce měl dvanáct dětí. Bylo pro něj ovšem velikou ctí, že pan hrabě jeho děvče tak vyznamenává. Myslel si chudák, kdovíjaké udělá dcera štěstí. To víte, štěstí si představuje každý jinak. Nevěsta byla ovšem jiného názoru, ale nezbývalo jí, než se podrobit. A tak bylo nejstarší správcově dceři Anně právě 16 let, když se proti své vůli vdávala. Starému hraběti bylo tehdy 67. Dovedete si představit ten rozdíl?

Je pochopitelné, že mladá hraběnka nebyla a nemohla být šťastná. Hrabě Ludvík to dobře věděl, a proto pořádal hostiny, hony a bály, na které zval své známé z Čech, z Brna i z Vídně a snažil se, jak mohl, aby svou paní rozptýlil.

Jednoho dne byl mezi nově příchozími i jakýsi mladý holandský malíř. A tu se stalo něco, co je mezi mladými lidmi dosti obvyklé. Zamilovali se do sebe na první pohled. Jako by se byli odjakživa znali. Jejich láska vzplála jako pochodeň, pod jejímž žárem smutek mladé hraběnky v okamžiku roztál.

Starému hraběti neušla ovšem náhlá změna v náladě jeho ženy, brzy uhodl příčinu a při nejbližší příležitosti se diskrétně postaral o to, aby malíř opustil zámek a už nikdy se nevrátil. Ale v tom se přepočítal. Malíř sice odjel ze zámku se zbytkem společnosti, ale jen naoko. Tajně se opět vrátil do Stremšína, kde si v hostinci pronajal pokojík, z něhož vycházel jen v noci. Protože hraběnka nesměla bez doprovodu opustit zámek, podplatil zahradníka, který ho pouštěl v noci vrátky do zahrady. Jeho žena pak zprostředkovala písemný styk mezi milenci."

Procházeli jsme se zahradou a mladá paní vypravovala a vypravovala. Došli jsme až k místu, kde stála kamenná lavička. Bylo tu víc takových zákoutí, ale tohle bylo jedno z nejútulnějších. Vtom slunce ozářilo zámecké zdi a obrys zámku jasněji vynikl mezi obrovskými duby porostlými břečťanem. Hledal jsem stanoviště pro malířskou perspektivu.

„Tady," povídám, „tady je to místo, odtud bych chtěl namalovat zámek."

„Ne, prosím vás, ne!" zvolala žena zděšeně. „Tady odtud ne. A nesedejte si, propána, na tu lavičku!"

Chtěl jsem si trochu odpočinout, byl jsem již unaven, a pak místo samo přímo lákalo k odpočinku. Rychle jsem ovšem vstal, nevěda, proč mne o to žádá.

„Sem přece chodí ona," pravila zahradníkova žena.

„Kdo ona?"

„No přece paní Anna, poslední hraběnka Stremšínská."

Nedůvěřivě jsem se podíval na svoji průvodkyni, ale její výraz byl naprosto vážný.

„Nevěříte mi?" ptala se.

„Nevím, co na to mám říci," pravil jsem, abych ji neurazil. „Pokud jsem se však dočetl, poslední hraběnka Stremšínská spáchala sebevraždu někdy začátkem minulého století. Jsou tu snad ještě nějací potomci nebo snad jiní členové rodu?"

„Ne," řekla žena. „Manželství paní Anny s hrabětem Ludvíkem zůstalo bez dětí a rod vymřel. Bylo ostatně krátké. Ale to ona, ona sama sem chodí. Rozumíte mi?"

Upřímně jsem musel doznat, že nechápu, co tím myslí.

„Tak tedy její duch, nebo jak bych vám to řekla. Říkáme jí bílá paní Stremšínská. Chodí sem každého dvacátého května a tolik pláče, chudinka."

„A viděl ji někdo?" ptal jsem se nedůvěřivě.

„Ovšemže, já sama jsem ji viděla několikrát. Z našeho domku je sem dobře vidět. Je mi jí tolik líto, pane. Nosím jí sem růže." A mladá žena položila na lavičku několik rudých růží.

Tedy bílá paní Stremšínská, to je ta záhada. Vzpomněl jsem si na poznámku v průvodci, že prý na zámku straší. Upřímně řečeno, sám jsem té pověsti ani teď nevěřil. Však víme, jakou vznícenou fantazii má náš lid. Mladé ženě jsem ovšem nic nevymlouval. Člověka trpícího představami je marné uvádět na vědeckou základnu.

„Dnes je tedy patrně výročí její smrti," řekl jsem.

„Nejen její, ale i jejího milence," řekla mladá paní. „Musím vám dopovědět ten příběh.

Malíř sem pak přicházel každou noc a tady se scházeli. Na téhle lavičce. Snad spolu chtěli později utéci, kdož ví? Jednou však jakýsi sloužící vyzradil hraběti, že paní odchází v noci tajně ze zámku. Starý hrabě dal hlídat všechny cesty a vchody do zámecké zahrady. A bylo to právě v noci na 20. května roku 1824, kdy malíř již na schůzku nepřišel. Marně ho čekala mladá paní hraběnka. Když se ho nedočkala, vrátila se do své ložnice a otevřela si žíly. Druhého dne ji tam hrabě našel mrtvou. Zanechala dopis, že ví, že její milý byl zavražděn a že bez něho nemůže na světě žít. Kdoví, jak se to dozvěděla, že i jemu se této noci stalo neštěstí. Tělo malířovo bylo totiž skutečně druhého dne zrána nalezeno v hradebním příkopu probodnuté dýkou. Po jeho vrazích nikdo nepátral. Starý zahradník ovšem věděl, kdo to má na svědomí.

Za rok nato hrabě zemřel. Ranila ho mrtvice. Prý z úděsu, ze strachu, jak říkával otec mého dědečka. To byl právě ten zahradník, který otevíral malíři vrátka do zahrady. Říkalo se, že hrábě spatřil ducha své zemřelé ženy. A jistě to byla pravda, protože od té doby rok co rok, v noci na dvacátého května přichází paní Anna, poslední hraběnka Stremšínská sem na tuto lavičku a pláče. Přesně v 11 hodin v noci vyjde ze své ložnice, projde zahradou přímo sem k této lavičce a o půlnoci opět odchází."

„Rád bych to viděl," řekl jsem, „nebyl jsem ještě nikdy svědkem něčeho takového." Stále jsem byl uvnitř velmi skeptický k jejímu tvrzení.

„Můžete u nás zůstat na noc, když chcete," řekla. „Ustelu vám v komoře. A nemusíte se bát. My se jí nebojíme. Máme ji rádi a je nám jí líto. Když vidím, jak usedavě pláče, vždycky musím plakat s ní."

Přijal jsem pozvání. Pozoroval jsem sice, že starý nebyl zvlášť nadšen, když se o tom dozvěděl, ale jeho zeť ničeho nenamítal, a tak jsem se rozhodl, že u nich zůstanu tuto noc. Jen jsem si došel do městečka pro nějaké věci ze svého zavazadla, cestou jsem koupil něco k večeři: obložené chlebíčky, zákusky a láhev vína, aby nám lépe uběhl čas. Starý zahradník odešel brzy spát, ale mladí mne pozvali do světnice, a tak jsme tam seděli, popíjeli moravské a povídali si. Hodiny ubíhaly a než jsme se nadali, tlouklo jedenáct. Zahradník zatáhl knot petrolejové lampy a zhasl světlo. V zámku totiž tenkrát ještě nebylo elektrické vedení. Asi by se nevyplatilo, když tam celkem nikdo nebydlel. Ale měsíc byl skoro v úplňku, svítil na zámek a já jsem viděl docela dobře zámecká okna, jak se temně odrážejí proti bílým zdím.

A tu se v jednom z nich objevilo jakési světlo. Myslel jsem zprvu, že se mi to jen zdá.

„Vidíte, vidíte?" šeptali oba manželé.

„Kdo tam rozsvítil?" ptal jsem se. „Cožpak váš otec šel ještě teď v noci do zámku?"

„Chraň Bůh," pravila žena. „To je přece ona. Za chvíli ji uvidíte i v ostatních oknech."

Skutečně. Okno za oknem se postupně rozsvěcovalo a opět zhasínalo, jako by za nimi někdo zvolna přecházel a přitom nesl nějaký slabý světelný zdroj, lampu či elektrickou baterku nebo svíčku; světlo bylo však neurčitě rozptýleno v jemnou zářící mlhu. Pojednou to všechno zmizelo a zámek stál ve tmě.

„Jde po schodišti," zašeptala žena. Cítil jsem spíš, než viděl, jak má hostitelka sepjala ruce k modlitbě a zdálo se mi, že pokleká.

„Budu se za ni modlit," řekla tiše. „Za její ubohou duši, aby se už netrápila. Je tolik nešťastná."

Vřelý cit zaplavil na okamžik i moje srdce. To když jsem poprvé a na vlastní oči spatřil bílou paní Stremšínskou. Neboť pojednou stála před zámkem. Nevím, jak prošla těžkými, okovanými vraty. Ve světnici zakňučel pes, kterého vzali dovnitř. Bál se. I mnou samotným projelo jakési zvláštní mrazení, ledový chlad mně zavál po zádech.

Aniž se rozhlížela kolem sebe, bílá paní šla přímo ke kamenné lavičce. Neviděl jsem dobře lavičku, matné paprsky měsíčního světla se zachycovaly v hustém větvoví košatých stromů, pod nimiž stála. Průsvitnou siluetu bílé paní bylo však stále dobře vidět. Byla prostovlasá, její šat i celá postava jako by byly utkány z jemného měsíčního světla.

Usedla na lavičku vedle kytice rudých růží, kterou tam dala moje hostitelka a položila si hlavu do dlaní. Tichý pláč rozechvěl její něžná ramena.

Plakala dlouho. Cítil jsem velký smutek ve svém srdci, když jsem se na ni díval a věřte mi, že i já, starý skeptik, vychovaný v materialistickém dvacátém století, jsem se tenkrát za ni modlil.

Tu ona vstala a mně se zdálo, že s jakýmsi projevem díků pokynula směrem k zahradnímu domku. Snad se mi to jen zdálo. Pak zvolna odešla a její silueta se opět propadla do kamenných zdí prastaré budovy. Za malý okamžik se zas postupně rozsvěcovala okna v zámku, jak kráčela kolem nich, pak zhaslo i poslední světélko a všechno obestřela hluboká tma, neboť i měsíc právě zašel za mraky. Bylo dvanáct hodin z půlnoci.

„To ještě nikdy neudělala," šeptala zahradníkova žena. „Nikdy se k nám ještě nepodívala. Bylo mi tak krásně a mile, co to asi znamená?"

Nemohl jsem k tomu podat vysvětlení. Sám bych je byl potřeboval v nejednom bodě tohoto případu. Něco jako by mě bylo svíralo u srdce. Jakási zábrana stála mezi mnou a tím, co se tu stalo. A také mezi mnou a obrazem, který jsem sem přišel malovat. Ne, nikdy nebudu moci namalovat tuto kamennou lavičku, ani Stremšínský zámek. Musel bych je zpodobnit i s tím zvláštním tísnivým kouzlem, které na nich spočívá, s mýtem či s bájí, jíž jsem sám byl svědkem. To nikdy nedokážu. A také, žel, žádný můj obraz nebude moci podat ten pravý dojem, který si odnáším. Nikdy, nikdy nedokážu znázornit to, co jsem zde viděl a zažil.

Bylo to tak silné, tak zvláštní, že jsem se raději rozhodl, že vůbec upustím od svého záměru malovat cokoliv z tohoto zámku. Věděl jsem dobře, že je nad mé síly štětcem a barvou zobrazit, co v sobě skrývá.

Odjel jsem druhý den ráno ze Stremšína, zavázán vděčností oběma mladým lidem za zvláštní životní zkušenost, kterou mně umožnili prožít.

Pak uplynula léta. Dlouho jsem jezdil po světě, v cizině i u nás, maloval jsem a kreslil, nabýval nových zkušeností i praxe, seznamoval se s prací svých kolegů i s nimi samotnými, a tak jsem také poznal jednoho z nejmladších, řekl bych, že z nejnadanějších umělců, jehož výstavu jsme právě navštívili, malíře Rafaela Roda.

Ten milý chlapec byl věčný snílek. Jeho myšlenky prodlévaly vždy spíš v abstraktnu než u konkrétních věcí. Měl jsem ho však rád a mám ho doposud.

Jednou, už skoro koncem léta, vracel jsem se z ciziny. Vyřídil jsem právě objednávku na veliká plátna hradů a zámků v Rakousku. Tam je znamenité působiště, pokud jde o můj obor. Ve Vídni jsem pak čirou náhodou potkal přítele z Čech, který přijel autem. Nabídl se, že mě doveze do Prahy. Rád jsem přijal, a tak jsme jeli.

Na jižní Moravě, v kterési malé obci motor jeho vozu vypověděl službu. Lidé nám pomohli zatáhnout vůz k zámečnické dílně a přítel prohlásil po dohodě s jejím majitelem, že oprava potrvá nejméně dvě hodiny.

Obec se mi zdála povědomá, ale to víte, když člověk projezdí několik stovek vesnic a měst, pak už se mu to jedno přes druhé plete. Zeptal jsem se po moravsku:

„Tož, kdepak to vlastně sme?"

Řekli mi nějaké jméno, které jsem zapomněl, dřív prý se obec jmenovala Stremšín.

„I hleďme Stremšín," povídám. „Proto je mi to tu tak povědomé, byl jsem tu před léty. Jestli pak ještě chodí bílá paní po Stremšínském zámku?" ptám se žertem.

„Už ne," řekli mi. „Už víc než 16 let se neukázala."

16 let. Bylo to právě tak dlouho, co jsem zde byl naposled, či snad o něco déle?

„Podívám se tam," řekl jsem příteli.

Času bylo dost, a tak jsem se vypravil k zámecké zahradě. Chtěl jsem jít přímo k jejím malým vrátkům, ale již z dálky jsem viděl, že velká zahradní vrata zejí dokořán a zámek je oživen hromadou čilých hochů i děvčat. Byl plně restaurován, skvěl se novotou. Zahrada nově upravená, cestičky vysypány žlutým říčním pískem, křoviny zastřiženy, růže, jiřiny a pivoňky kvetly v širokých záhonech. Nyní to byl opravdový zámecký park, jaký asi býval za dob své slávy.

Šel jsem přímo k zahradnímu domku. A když jsem k němu docházel, vyběhla mi naproti statná, ale ještě dost mladá žena, ve které jsem poznal svoji bývalou hostitelku. Také ona mne poznala již z domku, zvala mne srdečně dál a hned zavolala muže, který pracoval někde u skleníků. Utřela židli modrou zástěrou, musel jsem si sednout a vypravovat, co dělám a jak se mi daří.

„Slyšel jsem v městečku, že bílá paní Stremšínská prý už vás nestraší," pravil jsem.

„Tož nestraší, pravda, že nestraší, už hezkou řádku let. Už od tý doby, co se nám narodila Anička. Tenkrát, když jste tu byl, byla zde naposled."

„Tak tedy máte dcerku," pravil jsem.

„Dceru a tři kluky," řekl otec hrdě.

„No, to vám gratuluji."

„Všechno to chodí tuhle do tý školy, viděl jste, jak upravili zámek?"

Přisvědčil jsem. Projevil jsem přání projít se trochu parkem.

„Beze všeho, sem teď může každý," řekl zahradník.

Šel jsem tedy a oba manželé šli se mnou. Moje první cesta vedla ovšem ke kamenné lavičce. Na lavičce právě někdo seděl. Bylo to asi patnácti či šestnáctileté děvče, studentka, která četla knížku.

„Vidíte ji?" pravil zahradník. „To je naše Anči. Je to její oblíbené místo, tahleta kamenná lavička. No tak, pojď se představit, bílá paní," pravil žertem. „Víte, my se jí tak smějeme, když si to zde tolik oblíbila."

Přišli jsme blíž, děvčátko vstalo a pozdravilo nás. Mělo veliké laní oči, pohled čistý jak lesní studánka. Na prsou měla přišpendlené poupátko rudé růže. Právě rozkvétalo.

„Však co bych vám ji popisoval," pravil přítel, „tuhle ji vidíte." A ukázal na obraz ve stojanu.

„Nejsem portrétista, to přece víte," řekl, „ale když jsem ji tak viděl stát tam u té kamenné lavičky, rozhodl jsem se, že dříve odtud neodjedu, dokud si nevymaluji Stremšínský zámek i s kamennou lavičkou, ba i s tím hezkým děvčetem. Nějak to všechno patřilo dohromady, jedno bez druhého by nebylo úplné. Tady to vidíte," ukázal na obraz. „No řekněte, nemám pravdu?"

Plně jsem souhlasil.

„A Rafael Rod, jak ten přišel ke svému námětu?" ptal jsem se.

„Nevím," řekl přítel, „myslím, že nikdo z nás se pravdy nedopátrá. Řekl mi, že ten obraz nosil v sobě již od samého dětství. Přenesl jej prostě na plátno svým mistrovským štětcem a sám ani nevěděl, jak a proč se tak stalo. Jednou mi řekl: „Musel jsem se zbavit té představy, jinak bych se byl snad z toho zbláznil.“ Když pak uviděl můj obraz u mne v ateliéru, nechtěl zprvu věřit vlastním očím. Ale potom usoudil, že jsem asi podlehl stejnému vnitřnímu tlaku jako on. Teprve, když jsem ho ujistil, že Stremšínský zámek, kamenná lavička i tahle dívka s růží skutečně existují, a ukázal jsem mu na mapě i polohu obce, objal mne a utíkal se schodů jako mladý blázen, jímž ostatně vždy byl.

Za čtrnáct dní jsem od něho dostal lístek s pozdravem ze Stremšína, který nesl dva podpisy; jeden jeho a druhý dívčí. O něco později mě pak oba pozvali na svatbu. Šel jsem za svědka."

Eduard Tomáš

Facebook
Twitter
LinkedIn
MySpace


Up Contents Home
počet návštev 3560064 od 1.1.2007