Skála sebevrahů

stiahnuť

Část druhá

„Skála sebevrahů. Tu znám teď až příliš dobře.“

„Ano, skála sebevrahů,“ řekla Olga, „magnet pro ty, kteří zúčtovali se životem. Z této skály tu a tam někdo seskočí. Neděje se to jen teď, v naší překotné době. Lidé měli i v minulosti dost starostí, které je stačily vehnat do náruče smrti. Teď je nás jen trochu víc než dřív...“

„Proboha, což vy jste také...?“

„Sebevrah! Ovšem, nedokonalý sebevrah, právě tak jako vy.“

„Můj Bože, a...?“

„...Kvintus? Ovšem, otec také. Ostatně není mým otcem.“

„Není vaším otcem?“

„Ne, není, ale na tom málo záleží. Mohu vás ujistit, že je pro mne víc než otcem i matkou dohromady. Oni dali život jen mému tělu, Kvintus však probudil k životu moji duši. Jsem mu za to nesmírně vděčná a vždycky budu.“

„Probudil vaši duši? Jak tomu mám rozumět?“

„Jen strpení, za chvíli to pochopíte, teď bych vám jen chtěla říci, že chce–li tu člověk opravdu nějaký čas zůstat, a mnoho jich to chtělo, po pádu z této skály, musí být alespoň trochu způsobilý k probuzení duše. To je základní podmínka. Pak si ho tu otec nějaký čas nechá a léčí ho.“

„Léčí? A z čeho, prosím vás,“ ptal se Marcel. „Ah, již vím... aby už nikdy víckrát... a tak dále, že ano...“

„Vy zřejmě myslíte, aby se podruhé už nepokusil o sebevraždu. Ale tak prosté to není. Snad je v tom i tato okolnost, ale rozhodně není hlavní. Kvintus totiž změní celý váš dosavadní názor o světě a o životě, máte–li jaký a nemáte–li jej, pomůže vám, abyste si udělal ten pravý a jedině správný, který pak člověku přináší uspokojení a mír, a to, jak sám jistě uznáte, není maličkost. Nemohl by to udělat s člověkem, který má od přírody silné materialistické sklony nebo je tak egocentrický a konzervativní, že předem odmítá změnit své staré obyčeje myšlení, byť sebehorší a zastaralejší, a který zavrhuje každou snahu po sebezdokonalení. Proto si své žáky pečlivě vybírá. V jistém smyslu však jakousi základní selekci mezi lidmi zprostředkuje za něho někdo jiný.“

„Kdo, prosím vás?“

„Skála sebevrahů přece.“

„Skála sebevrahů? Opět skála sebevrahů.“

„Ovšem. Kdo jiný? Ti, kdož z ní tragicky padají, nalezli již své bolestné odpoutání, jak od majetku, tak i od příbuzných a známých, jak od pohodlí, tak i od své vlastní ctižádosti. Jinak by byli neudělali to, co udělali. Vždyť byli dokonce odhodláni odpoutat se i od svého vlastního života.“ Odmlčela se. Její zářivé oči se na chvíli upřely do širé dálky, do místa, kde se moře snoubilo s nebem. Pak tiše pokračovala: „Neboť osud jim vzal obyčejně všechno. Někdy dokonce i samu naději. Tím se liší od milionů jiných lidí na světě. Zatímco tito jsou pevně lapeni do lákavých pastí života, ti, kdož se odhodlali skočit z této skály, ztratili již největší část své vnitřní připoutanosti, což je pro účel, který Kvintus sleduje, jejich nespornou výhodou. Jenomže při tom udělali vážnou chybu. Nedovedli tuto výhodu obrátit k svému prospěchu. Místo toho, aby se chopili příležitosti, kterou jim osud připravil násilným odpoutáním od věcí a osob, snažili se zbaběle utéci od svých trampot a zklamání zničením vlastního těla. Neuvědomili si, jak je pošetilé promarnit život skokem do hlubiny.

Rybář Kvintus, bývalý sebevrah, prošel sám touto cestou. Byl vyloven v tomto moři a na tomto místě. Zde se mu dostalo ponaučení od jeho předchůdce, který byl rovněž zachráncem těl i duší nešťastných nerozvážných lidí. Po jeho smrti převzal Kvintus jeho funkci. Pokud je známo, je pátým v této řadě zachránců.“

„Odtud tedy jeho podivné jméno.“

„Ano. Kvintus, pátý. Právě tak jako jeho skvělí předchůdci využívá Kvintus slzavých a trnitých zkušeností neúspěšných sebevrahů, využívá jejich určité a třeba někdy jen dočasné nepřipoutanosti k světu, jejich zoufalství nad pohromami, vzniklými ze zklamání, lidských falší nebo odloučení a, jsou–li ochotni a schopni přijmout pravou moudrost života, neváhá jim ji udělit. Neboť on ji zná!“

„Skutečně?“

„Ano, on ji zná. Kvintus je moudrý člověk, studovaný a myslím, že dokonce i diplomovaný. Kdysi byl prý velmi bohatý a snad ještě je. Ale takových je mnoho. Jeho moudrost však prýští z jiného pramene. Je to moudrost, která přežívá hrob a která vyvěrá přímo ze skryté náruče přírody.“ Marcel ji poslouchal, hltaje každé její slovo.

„Trochu jsme, myslím, odbočili,“ pravila. „Vy jste chtěl znát podmínky, které musí splnit ten, kdo tu chce zůstat.“

„Ano.“

„Tedy tu základní jsem vám už řekla. Kvintus si zde ponechává jen ty, kteří jsou ochotni a schopni stát se jeho žáky.“

„A jaké jsou bližší podmínky tohoto žákovství?“ ptal se Marcel.

„První podmínkou je ochota a touha najít pravdu o životě a o světě.

Druhou je vytrvalost v hledání pravdy a naděje, že pravdy může být a bude dosaženo.

Třetí je inteligence a dostatečná síla myšlení.

Čtvrtou je vnitřní odpoutanost jak od příjemných přitažlivostí, tak i od nepříjemností, které život s sebou přináší. Tato podmínka je jednou z nejvážnějších a jak jsem již řekla, je téměř vždy splněna v případech sebevrahů.

Pátou podmínkou je schopnost soustředit své myšlenky.

Šestou je ukáznění citových vzrušení a jejich podřízení rozumu a konečně sedmou podmínkou, která jaksi vyplývá z předešlých, je vzdání se předsudků, pramenících z vlastního sobectví a z vlastní domýšlivosti. Myslím, že je toho dost.“

Marcel Horn si jen zhluboka vzdychl a zesmutněl.

„Jak vidíte, je toho opravdu mnoho,“ řekla dívka „a o jednotlivých bodech by bylo možno dlouho rozprávět a uvažovat. Ostatně doufám, že k tomu budeme mít příležitost.“

„Sotva,“ řekl Marcel.

„Proč myslíte?“

„Jsou to nesmírně těžké podmínky. Stěží obstojím...“

„Jistě, jistě obstojíte,“ pospíšila si ho ujistit. Proč jen mi tak hoří tváře, myslila si a nahlas dodala. „Otec není neúprosný, ba právě naopak; je–li v povaze člověka i jen náznak charakteru, jehož se má jednou dopracovat, stačí mu to. A o vás řekl, že máte jisté předpoklady.“

„Slyšel jsem to.“

„Tak vy jste nespal?“

„Ne, nespal...“

„A my jsme mysleli... totiž, já jsem myslela...“

„Nevím, co jsem vlastně dělal, či spíš, co vy jste se mnou dělali. Byl jsem v jakémsi poblouznění mysli, či co to bylo. Jako bych se byl propadl do hlubin vlastní duše. Bylo to neobyčejně příjemné a překvapující dobrodružství.“ Pokusil se jí vylíčit svůj ranní zážitek. Pak řekl: „Upřímně řečeno, slečno Olgo, nerozumím tomu ani za mák. Nevím vůbec, oč tu jde a jak jsem se vlastně k tomu všemu dostal. Řekla jste, že je to zde trochu mimořádné, ale já myslím, že je málo říci „trochu“. Já se tu prostě v ničem nevyznám. Všechno je mi tak nové a neznámé. Jakási tajemství se přede mnou otevírají, o jejichž existenci jsem neměl dosud ani zdání. Dostávám se do podivných vrstev podvědomí, a nevěda jak, poslouchám vás a nechápu vlastně o čem mluvíte. K jakému cíli to všechno povede? Proč musí splňovat budoucí Kvintův žák tak těžké podmínky? K čemu vlastně vedou tyto předpoklady?“

„Máte mnoho otázek najednou,“ řekla. „Ale když jste již dospěl tak daleko, pokusím se je zodpovědět, a to rovněž najednou. Mojí odpovědí je, že tu nejde o nic víc a o nic míň než o přeměnu vaší zevní prozaické a materialistické existence v něco božského. A to, jak sám uznáte, nejde provést stejně lehce s každým člověkem.“

„Ale teď už tomu vůbec nerozumím,“ zvolal Marcel.

„Snad konečně pochopíte, když vám řeknu, že vy nejste jen tímto tělem, o jehož zničení jste se pokusil, ani vašimi myšlenkami nebo city, ale že v pozadí této vaší osobní existence, tohoto vašeho malého jáství, je ještě neosobní DUŠE, jejíž přítomnost si normálně neuvědomujete, ačkoliv je vaším pravým a skutečným Já. Snad jste o ni dnes zavadil ve svém transu. Nevím, možná, že jste si však přitom povšiml, že toto vaše pravé Já je jediným skutečným POZOROVATELEM, který je ve vás a který vidí vše ve správném světle. Kvintus učí, kterak je možno vejít ve styk s NÍM, v osobní styk. On sám je s NÍM trvale spojen, s tímto vnitřním SVĚDKEM, a proto je moudrý a šťastný. To je váš cíl života. To je cílem Kvintových žáků. A to je také konečným cílem všech lidí na světě. Zde pod skalou sebevrahů je jen malé učiliště několika z nich.“

Odmlčela se. Dlouho pak seděli mlčky pospolu a dívali se na moře. Spočíval v něm život i smrt. Plamének lásky, který se tak náhle ráno vznítil, rozhořel se mezitím v požár a moře vědělo, že k jeho uhašení by již nestačilo všechno jeho vodstvo. Věci počaly žít. Láska, tento rytmus Absolutna, se snížila tak, že nabyla tvaru a snažila se projevit člověku člověkem.

Proč se ta malá, teplá ručka najednou zase odtáhla? Vždyť již hezkou chvíli ležela těsně vedle jeho a bylo to tak dobře. Snad proto, že se na obzoru objevila plachetnice?

Když se přiblížila, viděli, že je to malá sportovní jachta. Měla vztyčený štíhlý stožár a polopalubu s malou kajutou. Byla vyztužena jako šalupa. Letěla po vlnách přímo k nim. Její příjezd byl vítán bouřlivým pokřikem racků. U kormidla stál muž, v němž rozpoznali Kvinta. Sundal si halenu i námořnický klobouk a s rozevlátými vlasy i vousy stál tu klidný a majestátní jako mořský bůh. S úsměvem pokynul rukou lidem na břehu a pak obratně stočil jachtu do zálivu, kde hladce přistál.

„Tak a dnes to zkuste sám,“ pravil rybář. „Musíte se už konečně naučit chodit po svých.“ Marcel Horn seděl v rybářské bárce, opíraje se o stěžeň a opět a opět naslouchal Kvintovým výkladům, jako již po tolikáté. Vyjížděl často s rybářem na moře. Obyčejně v jeho staré bárce, kterou záhadný rybář používal raději než novou jachtu, jež byla jeho dárkem pro Marcela a Olgu.

Marcel žil zde již několik měsíců v osamělé chatě a rybářem a neznámou dívkou, o jejichž osudech se nedozvěděl již nic dalšího, ale také po nich nepátral. Byl v místě vzdáleném od civilizace sotva několik metrů, a přece měl dojem, že je někde na opačném konci světa. Svět mu však nescházel a zdálo se, že on jemu také ne, alespoň ho tu ještě nikdo nehledal. Marcel neměl žádných příbuzných a jistě ho nikdo neoplakává, v tom ohledu mohl být klidný. Jen kdyby nebylo té trapné záležitosti s penězi loďařské firmy. Tato okolnost mu kalila dobrou náladu a přiváděla na mysl tísnivé myšlenky. Nemohl se jich zbavit dokonce ani s přispěním oblažující přítomnosti dívky či pomocí šlechetného Kvinta, kterému se konečně svěřil s činem, jejž spáchal i s tísní, která po něm následuje.

Přiznal se poctivě ke svému poklesku, k němuž ho vlastně přivedlo nesprávné pochopení cikánčina proroctví.

Kvintus viděl, že výčitky svědomí jeho nového žáka jsou skutečně upřímné a že pramení v hlubokém přesvědčení, že spáchaný čin byl špatný. Dobře si všiml, že Marcel Horn netoužil vlastně nikdy tolik po majetku a bohatství jako po štěstí, které si od nich sliboval, neboť jako velmi mnoho lidí na tomto světě si nedovedl štěstí bez majetku představit a nevěděl, kde by je jinak hledal.

Rybář radil Marcelovi, nemůže–li právě za daných okolností učinit poškozené firmě správné zadostiučinění tím, že by jí zpronevěřené peníze vrátil nebo alespoň po částkách splácel, aby přijal věci tak jak jsou a netrápil se víc vzpomínkou na minulou nepříjemnost nebo obavami z hrozící budoucnosti.

„Nemůžete–li teď právě udělat nic, abyste škodu napravil, nevažte se pouty vašeho hříchu a alespoň pro tuto dobu a na tomto místě žijte jako ti ptáci kolem nás!“ vybízel ho. „Nemyslete na zítřek, ten se již o sebe postará!“

Ale Marcel, třebaže by byl rád této rady uposlechl, neměl dost síly, aby se zbavil svých těžkých myšlenek a chmur. Vkrádaly se mu do mysli i proti jeho vůli a zbavovaly ho radosti ze života a dobré nálady po celé dlouhé dny a někdy i noci.

„Olga a já... jak by to bylo krásné,“ jen kdyby v pozadí jeho budoucnosti nehrozilo vězení. Děsil se ho. Někdy si představoval, že se dobrovolně přihlásí k odpykání trestu, neměl však k tomu dosti odvahy.

„Ale Marceli, vždyť vy mne vůbec neposloucháte,“ řekl rybář. „Teď zkusíte cvičení, které jsem vám popsal. Že vaše myšlenky jsou truchlivé a těžké? Nuže, to se hodí. Položte si otázku: „Kdo je myslí? Kdo myslí tyto těžké myšlenky?“ Již víte, že vaše osobní já nespočívá jen ve vašem těle ani jen ve vašich myšlenkách. Nuže, položte si náhle tuto otázku: „Kdo myslí tyto moje myšlenky?“ Neodpovídejte však na ni svým rozumem! Zůstaňte jen klidný a soustředěný a očekávejte odpověď z nitra. Z milosti Boží se vám ji jednou dostane... Otázka směřuje k oddělení vašich strastiplných myšlenek od vašeho pocitu jáství. Položte si ji několikrát během dne a vytrvejte v ní, jak nejdéle možno. Ten, kdo ve vás myslí, je vaše pravé Já. Snažte se vycítit je v pozadí vaší osobnosti. Snažte se je tam najít. Musíte je dobře vypozorovat. Tiše a oddaně. Až je najdete, pak budete šťasten a klidný.

Vaše pozornost je dosud obrácena ven do světa pomocí vašich myšlenek a vašich pěti smyslů. Snažte se ji nyní obrátit opačným směrem na ni samu! Obraťte ji k tomu, co je ve vás tichým a neznámým pozorovatelem všech vašich myšlenek!“

A tak začal Marcel Horn s cvičením, které mu nakonec přineslo největší štěstí, jaké kdy v životě poznal, věčnou a neměnící se svobodu. Ale nepředbíhejme.

Času měl dost a mohl se cvičení věnovat, kdykoliv chtěl. Cvičil tedy velmi pilně. Výsledky se však nedostavovaly tak, jak by si byl přál a brzy se mu cvičení zdálo unavující a namáhavé. Teprve po delší době se jednoho dne stalo, že počal pozorovat, jako by se jeho myšlenky oddělovaly od něho samotného. To byl úžasný objev. Na okamžik se cítil volnějším a svobodnějším, ale pak tento zážitek zmizel. Marcel se jej pokusil opakovat znovu, ale tentokrát bezvýsledně. Přesto byl od té doby klidnější, neboť nyní znal již cestu k mentálnímu klidu a věděl, že je jen otázkou času, aby ho bylo znovu a plně dosaženo.

Kvintus mu byl dobrým učitelem a Olga vytrvalým povzbuzovatelem. Rybář obyčejně mnoho nemluvil. Tu a tam se však zúčastňoval Marcelových cvičení a Marcel cítil, že mu vnitřně pomáhá. Nikdy se mu ovšem nepodařilo, ani za přítomnosti svého učitele, dosáhnout hloubky, svobody a klidu, které zažil v prvním mimoděčném transu.

„Čím to je?“ ptal se jednoho dne Olgy. „Dodržuji všechna pravidla vašeho systému, provádím podrobnou myšlenkovou analýzu sama sebe, dělám dechová cvičení, soustřeďuji svou mysl jako nikdy před tím, ale žádoucí výsledky se stále nedostavují. Nikdy se mi ještě nepodařilo dosáhnout hloubky prvního mimoděčného ponoření.“

Začervenala se, když řekla: „Snad jste byl tehdy víc nepřipoután.“ Ale pak dodala. „A možná, že vaše vnitřní božství vás chtělo zlákat, abyste po něm toužil, když vám ukázalo záblesk své pravé podoby! To je jeden z obvyklých způsobů projevení Milosti našeho vnitřního Já.“

„Může člověk mít vliv na příchod této Milosti?“ ptal se Marcel.

„Ano, musí však o ni žádat. Nemusí to být slovy, spíš celým životem.“

„Chtěl bych,“ řekl Marcel, „ale nemohu.“

„Otec říká,“ zašeptala, „že máte ještě příliš mnoho touhy ve své mysli.“ „Mám,“ přisvědčil Marcel, „a vy to víte.“ Uchopil ji za ruku. Ponechala mu ji.

„Ano, vím,“ pravila tiše, „ale dejte pozor, někdy je projevení Milosti Boží spojeno se ztrátou toho, na čem nejvíce lpíme!“

„Chcete říci toho, koho máme rádi?“

„Tedy toho, koho máme rádi, chcete–li, když na něm zároveň lpíme jako na nějakém osobním majetku.“

Ale Marcel se nedovedl vnitřně odpoutat od něčeho, vlastně od někoho, po kom nyní toužil víc, než po spasení své duše. A tak se stalo, že když se jednoho dne před blížící se bouří předčasně vrátili s Kvintem z rybolovu, tentokrát výjimečně na nové lodi, a shledali, že stará bárka nekotví v zálivu jako obyčejně, Marcel pocítil, jak mu mráz přechází po zádech, třebaže bylo vedro.

Vyšplhal se s dalekohledem vysoko na skálu, kde setrval až do večera, pátraje po známé bárce, na níž se plavila Olga.

Těžké mraky plné vody zatemnily zatím oblohu. Večerní šero dostavilo se toho dne mnohem dřív než jindy. Tu se Marcelovi zdálo, že v houstnoucím oparu mlh rozeznává na obzoru plachtu, jejíž tvar mu připadal povědomý. Rychle seběhl k chatě, aby to oznámil rybáři, ale Kvintus byl už u břehu zátoky, kde připravoval jachtu ke spuštění na moře.

„Ano, je to ona,“ pravil.

„Teď chcete na moře?“ ptal se Marcel. „Vždyť bouře právě začíná.“

„Jedu jí naproti,“ řekl Kvintus. „Bárka není opatřena kompasem a protože zde nemůže být před nocí, mohla by Olga zbloudit.“

„Pojedu s vámi,“ pravil Marcel.

„Ne, milý synu, někdo musí zůstat pod skálou. Pamatuj si to!“

„Pak mi tedy dovolte, abych jel místo vás,“ řekl Marcel.

Stařec již neodpověděl, požádal však Marcela, aby mu přinesl z chaty jeho brašnu. Marcel měl za to, že souhlasí, aby jel s ním. Odběhl do chaty, ale když se vrátil s brašnou a dvěma gumovými plášti do deště, viděl, že jachta je již na moři, unášena prudkým větrem a zmítána vysokými vlnami. Stařec stál u kormidla, klidný jako obyčejně, a usmíval se. Přehlušuje na okamžik řev vln, volal:

„Otevřete brašnu, je v ní něco pro vás.“ Chvíli nato zmizel ve vlnách.

Přihnal se prudký vítr a změnil moře v pláň šedavé pěny. Obloha ztemněla až do černa. Pojednou se počalo moře silně dmout a třebaže dosud nepršelo, objevily se na obloze strašlivé blesky a hrom se divoce rozburácel. Malá jachta teď byla hnána při plných plachtách úžasnou rychlostí. Tu opět zmizela Marcelovi z očí, zdálo se, že je pohlcena mořem, za okamžik se však objevila na vysokých hřbetech vln. Skákala z vlny na vlnu jako korek. Pak se ztratila úplně, jako by se byla propadla do tajemných hlubin. Obloha se nyní přiblížila až k moři. Vichr se zvedl strašlivou silou z temna vln a vmetl Marcelovi do tváře ostrou salvu dešťových kapek. Letěly téměř vodorovně.

Tma se rychle snášela. Nemělo smyslu zůstávat na břehu, ale Marcel pozoroval těžké hory vln, dokud jen mohl rozeznat jejich obrysy. Pak se vrátil k domovu a opíraje se celým tělem proti vichru, klopýtal k chatě. Než tam došel, neviděl již ani krok před sebe.

Vpadl do chaty a zavřel za sebou dveře na závoru. Pak rozsvítil lampu, postavil ji k oknu a vrhl se do proutěného křesla, až zaskřípalo. Teprve nyní si všiml, že v ruce ještě drží rybářovu brašnu. Otevřel ji. Byla prázdná.

Mělo v ní přece něco být?

Prohlédl ji tedy ještě jednou důkladněji, až v jedné z jejích přihrádek našel psaní. Byla to velká, podlouhlá obálka...

Propána! Jeho obálka s razítkem loďařské firmy, u níž byl kdysi zaměstnán. Drobné v ní již nebyly. Byla v ní však jakási stvrzenka. Stvrzenka na co? Bylo to potvrzení o zaplacení 300 tisíc a několik franků složených v den, kdy skočil ze skály. Číslo přesně souhlasilo s částkou na obálce.

Kvintus, rybář, filozof, mystik, nebo čím byl ten muž, našel asi obálku v jeho kabátě, pochopil souvislost a včas zaplatil dluh. Vyrovnal jej do posledního sou.

Marcel zavřel oči. Svět se s ním otočil v závratné piruetě.

Venku zatím nabyla bouře prudkosti uragánu. Marcel znal moře dost dobře, aby věděl, že tuto bouři nemůže přežít nikdo v tak malé bárce, v jaké si vyjela Olga. I v případě Kvinta bylo, vzdor jeho zkušenostem a pevnější lodi, nebezpečí nesmírné a jeho návrat krajně pochybný. Pro Olgu to však bylo zcela beznadějné a Marcel nepochyboval, že ji již nikdy neuvidí.

Vzpomněl si na její varování. Jakže to řekla? „Někdy je Milost Boží spojena se ztrátou toho, na čem nejvíc lpíme.“

Milost Boží. Měla pravdu? Existuje skutečně něco takového? Pak ale dnes by se mu měla projevit stoprocentně. Dnes by měl být skutečně obdařen příchodem Milosti Boží víc než kdokoliv jiný na tomto světě.

Napadlo ho, že Bůh snad jedná jako dobrý obchodník, který také nedá nikomu nic zdarma. Zhrozil se této myšlenky. Ne, za cenu svých bližních nechce být vykoupen. To ať je raději na věky v pekle. Jestliže však někdo musí být obětován, aby druhý mohl být zachráněn, pak ať je to on, kdo bude obětí.

„Pane Bože! Proč ti dva? Proč ne raději já?“

Klesl na kolena a sepjal ruce. Učinil tak poprvé od svého útlého dětství.

„Vezmi si mne Bože, vezmi si mne celého, znič moji neblahou osobnost, ale zachovej ty dva na moři. Zachovej moji malou dívenku Olgu a starého rybáře Kvinta. Má–li z nás tří někdo dnes zemřít, pak prosím, ať jsem to já, Pane Bože! Znič mne! Znič moje osobní „já“. Vezmi je k sobě jako oběť za záchranu mých dvou jediných přátel na světě!“ Zavřel oči a dovolil, aby jeho mysl byla unášena neznámo kam. Myšlenky však byly záludné. Pod pláštěm nejrůznějších představ, dojmů podávaných jeho pěti smysly a vzpomínek, snažily se úporně uplatňovat svoji existenci v jeho vědomí. A tu Marcel Horn pevně a rezolutně odmítl se s nimi dále ztotožňovat.

To byla největší oběť, kterou nabídl božství. Nyní si žádal smrt. Ne smrt svého těla, to již kdysi jednou téměř opustil a věděl jak je to celkem jednoduché. Teď nabízel něco většího a nabízel to Bohu. Pod skálou sebevrahů žádal si smrt své mysli. Marcel Horn, zachráněný sebevrah, podstoupil nyní nejúžasnější a nejúplnější sebevraždu, jakou kdy člověk provedl. Sebevraždu své vlastní vnitřní osobnosti, sebevraždu své mysli.

Vyvinul vnitřní tlak dovnitř s úmyslem nechat všechny své myšlenky zmizet. Zmírnil dech a plnou sílu pozornosti snesl dolů do srdce.

Pojednou cítil, že jeho mysl je stahována do nitra, pryč od těla a smyslů, zpět na sebe samu. Řetěz jeho bezděčného uvažování začal být méně a méně logický a spojitý a muž se zachvěl obavou, že se každým okamžikem octne úplně bez myšlenek. Polekalo ho to. Chtěl se vytrhnout, chtěl ještě klást odpor síle, jež jakoby ho kamsi stahovala. Měl dojem, že jeho osobnost zvolna, ale neodvratně zaniká. A tu si uvědomil, že musí ve své oběti vytrvat děj se co děj. Vždyť přece nabídl svou mysl v oběť Bohu. A nabídl ji za záchranu svých dvou nejlepších přátel. „Nuže, ať se tedy stane cokoliv!“

Část po části jeho mysl neodvratně zanikala. Pocit ztráty skutečnosti všeho, co dosud znal a co považoval za své, byl však tak silný a mocný, že měl dojem, že umírá. Vše, co bylo jeho, nyní rychle zanikalo, až konečně zmizelo docela. Zbyl jen strašlivý strach. Strach z neznámé tmy a neodvratné zkázy. Skrze tento strach jakoby však prosvítal nový, neurčitý pocit osvobozování.

Snažil se podrobit se tomuto novému pocitu a s radostí pozoroval, že sílí. Na místo strachu a pocitu neodvratné smrti nastupovalo opravdu něco nového. Jakási nová svobodná síla počínala se ho zmocňovat a stávat se jím. Oběť Marcela Horna byla přijímána.

Milost Boží? Svatý posel nejsvatějšího? Marcel Horn nemohl již o tom uvažovat. Neměl prostředků, jimiž by o tom uvažoval. Zde mu byl podán důkaz jeho vlastního božství.

A tak se stalo, že dřív než si to plně uvědomil, co se vlastně děje, byl odloučen od svých starostí a břemen a stažen do svého vlastního ústředního bytí. Zprvu jen nejasné uvědomění, že ve středu jeho bytosti leží skutečné a trvalé uspokojení, které až dosud hledal zevně, mimo sebe, nabývalo vrchu. Toto uspokojení se mu nyní jevilo jako vnitřní příčina jeho života, které se nyní dotýkal, nevěda jak se k ní dostal a proč. Vše, co dosud znal, zmizelo však z jeho světa, jakoby odváto tichým, mocným větrem. Jeho ego zvolna, ale jistě zaniklo. On se však proto netrápil. Neboť TOTO zde stálo za to. Toto neznámé SKUTEČNO, jež je nahrazovalo, bylo paradoxně skutečnější než všechen ostatní svět.

Měl by se tomu divit? Měl by se toho bát? Vždyť ONO se mu jeví tak samozřejmé a tak samo sebe mlčky vysvětlující, že není, nad čím by se měl pozastavovat... JE TO ON SÁM!

Tento neznámý proud života v jeho vlastním bytí nezávisel však svým bytím na jeho zevní osobě. Nezávisel vůbec na ničem. Proto byla SVOBODA jeho nejpodstatnější vlastností...

Marcel Horn je obětován, zůstává však živ. Člověk tedy může být zbaven myšlení, a přece zůstat živ!? Bylo to neuvěřitelné pro Marcelův skeptický rozum, když o tom později uvažoval, ale byla to pravda. Nakonec zůstalo jen štěstí, představované úplnou svobodou, nevýslovným blahem a nekonečným mírem...

Zvolna, velmi zvolna se Marcel probral ze svého hlubokého ponoření. V oddanosti a pokoře vzdal díky Stvořiteli, o němž nyní věděl víc než kdykoliv předtím, a otevřel oči.

Lampa na okně dohořela, ale v místnosti bylo šero. Vyhlédl okénkem. Bylo po bouři. Odsunul závoru dveří a otevřel je. Svěží mořský vzduch ho ovanul a jásavé štěbetání racků, připravujících se uvítat blížící se začátek dne, zazněl mu na přivítání. Marcel si ho však sotva povšiml, neboť jeho pohled padl do zátoky pod skálou, kde klidně jako vždy, ukryta před nárazy vln dosud rozbouřeného moře, stála malá jachta. Jejich jachta! Její stěžeň byl však zlomen, kabina stržena, plachty roztrhány v cáry a podpalubí napolo zatopeno.

Vrhl se k moři jako zběsilý. Na břehu moře na malé pláži v písku ležela dvě těla. Byla to Olga a rybář Kvintus.

Dívka se vzpamatovala první. Otevřela oči a usmála se na Marcela. Za okamžik mu již pomáhala křísit starého rybáře. Trvalo velmi dlouho, než se jim to podařilo. Když přišel k sobě, shledali, že je na smrt zesláblý a těžce raněn. Měl zlomenou páteř.

„Ne, nenoste mne do chaty,“ pravil tiše. „Dovolte mi zemřít pod širou oblohou.“ Marcel mu podložil hlavu a s hrůzou pozoroval, že jeho srdce se již téměř neozývá.

„Marceli!“ šeptal stařec, „podívej se mi do očí!“

Marcel vzal jeho šedivou hlavu do svých dlaní a dlouze se díval do dohasínajících zraků starého muže.

„Tak jsi to byl přece ty! Vidím to, nyní! Dnes v noci se stal zázrak. Zázrak veliké lásky. A ty jsi ten, jenž o něm víš!“

Marcel se stále díval do velikých hnědých očí umírajícího muže, které najednou jakoby zahořely stříbrným plamenem.

„Věděl jsem, že v tobě dříme síla. Nevěděl jsem však, že je možno probudit ji láskou. Dnes v noci se to stalo. Marceli Sexte, i ty děvčátko moje,“ pravil obrátiv se k Olze, klečící u jeho nohou. „Buďte mými nástupci.“

Odmlčel se a hlava mu klesla na prsa. Pak se však náhle vzpřímil, pokud to jen jeho těžké zranění dovolovalo a dívaje se hasnoucími zraky kamsi do neznáma, zvolal: „Přichází SVĚTLO!“

Tak zemřel pátý zachránce nešťastných duší pod skálou sebevrahů.

Ptáci jásali hlasitěji a hlasitěji, neboť nastávalo jitro. Na vysokém stromě nad skálou se již zachytily první ranní červánky. Olga vstala a přistoupila k Marcelovi. Přitiskla hlavu na jeho prsa a její postava se zachvěla tichým pláčem. A Marcel Horn hladil její hnědé vlasy. Voněly mládím a mořem.