Skála sebevrahů

stiahnuť

Část první

Slunce bylo rudé jako vlčí mák.

„Pomoz Pánbůh lidem na moři. Dnes večer jistě něco přijde,“ pravil rybář a šel natáhnout síť do zátoky pod skálou. Bouře tam vždycky zahání ryby.

Když byl hotov, zajistil síť a zapnul ještě signální zařízení, kterým byla opatřena. Bylo to jednoduché zařízení. Naolejovaný konopný provaz, jenž vedl do jeho obydlí, kde byl zakončen malým mosazným zvonkem. Síť je drahá a kdyby přišel žralok, velká plotice nebo i tuňák, bude třeba jednat rychle. Snadno by ji potrhali. A možná, že tu byla i z jiných důvodů.

Naposledy zahořelo slunce prudce nad obzorem a mořské pobřeží se proměnilo v obrovský rudý val. Těžké mraky, lemované stříbrem, se objevily na nebi a odrážely se v moři jako v zrcadle. Moře bylo také temně rudé, zakrátko však zešedne a zčerná. Vzpínalo se a nadýmalo, ochotné rozburácet se každým okamžikem na povel blížící se bouře. Bylo odhodláno strhnout kdejakou hráz a zaplavit třeba celý svět, bude–li se to po něm žádat. Jen kdyby toho protivného skalnatého pobřeží nebylo. Ale pobřeží bylo pevné a právě tak rozhodnuto zůstat na svém místě, děj se co děj. Bylo právě tady neobyčejně vysoké, 150, možná 200 metrů. Nebálo se bitvy s mořem, která se právě připravovala a kterou mu moře vypovídalo vždy znova a znova. Znalo už svého odvěkého protivníka a bylo naň připraveno. Za bouří nebo když byl prudký příboj, narážely naň obrovské mořské vlny zběsilými útoky. Šly v těsných formacích ráz na ráz, hynuly však u paty pobřeží jedna za druhou, roztříštěné ve skalních útesech v bílou pěnu. Byl to zuřivý a neústupný boj, ale moře se nikdy nevzdalo naděje, že zvítězí. Tak tomu bylo již po tisíce let. Do zátoky pod skálou se však vlnobití nikdy nedostalo. Ta byla klidná, neboť vlny se roztříštily na tisíci skalních útesech uzavírajících její úzký vchod. Bouře by byla nejraději vnikla i do zátoky a třeba i svými největšími vlnami, ale nikdy se jí to nepodařilo. Rackové patrně dobře věděli, jak je její úsilí marné a chechtali se. Hnízdili tu všude kolem ve skalách, nejvíc však na obrovském výběžku země u zátoky pod skálou. Tam voda nedosáhla ani v nejprudší bouři. Nevadilo jim, že tu těsně při pobřeží přikrčena pod převislým balvanem a nedaleko pramínku, jenž prýštil z boku skály, stojí rybářova chalupa. Dávno už si zvykli na starého rybáře a rybář si zvykl na ně. Už dlouhá léta tu žil. Někdy byl sám jen se svými bílými racky, ohnivým sluncem a tajuplným mořem, někdy tu žilo víc lidí. Smutno mu nikdy nebylo. Měl štěstí ve svých očích a svobodu ve svém srdci. Moře a kamenná, prudce stoupající cestička, spíš vytesaná než vychozená při boku skalního srázu, to bylo jeho jediné spojení s vnějším světem. Používal jí však málokdy.

Nahoře prudce žilo a dýchalo město. Byla v něm herna. Dětinští lidé, které vábilo zlato. Někdy ty bláhovce viděl. Šťastní i nešťastní přicházeli z města k mořskému pobřeží a dívali se dolů ze skály. „Překrásný pohled,“ říkali, „ale člověk by tam nejraději skočil. Nedivte se, vždyť je to skála sebevrahů.“

Sráz tam nahoře nad zátokou byl ještě trochu vyšší a příkřejší než jinde. Byla nad ním malá rovinka, mírně skloněná k moři a za ní les. Několik cypřišů rostlo až u samého srázu. Stály téměř u vysokého zábradlí, kterým kdysi sráz opatřila moudrá městská rada. Bylo to sice krásné vyhlídkové místo pro ty, kdo se přišli dívat daleko na moře, kdo chtěli vidět bílé jachty a rybářské bárky nebo zapadající slunce. Bylo to však i místo podivné a záhadné. Říkalo se o něm, že může člověku učarovat. Což přímo nevolalo, abys šel blíž, až k samému srázu, až tak daleko, že bys, člověče, jediným krokem po hladkých a trochu nakloněných kamenech sklouzl rovnou dolů do propasti? Jak by to bylo pohodlné!

A věru, že se to nejednou stávalo. Proto to vysoké zábradlí. Člověk se ho musel držet dobře a sám sebe ještě víc. Ale někdy ani to nepomáhalo. Což přehoupnout se přes ně, přeskočit a už by to bylo provždy odbyto. Takové dojmy a nápady se tady rodily. Takové myšlenky měly často za následek jim odpovídající činy, jež daly místu neblahý název – skála sebevrahů.

Byla noc, slunce už zapadlo. Proč cikády dnes tak brzy umlkly? Měsíc i hvězdy byly pohlceny těžkými mraky a nahoře v oblacích i dole na moři se připravovalo k bouři. Na zemi však byl ještě klid a dusno. Kdo mohl, spal.

Jen v herně to hučelo a šumělo jako v úle. Život v ní začínal kypět a vřít. Scházeli se tu lidé z celého světa a všichni se hnali za štěstím...

Monotónně a jakoby bez zájmu ozýval se sálem profesionální hlas krupiéra: „Mes dames et messieurs, faites vos jeux.“

Marcel Horn jen sázel a sázel. Prohrával. Zablesklo se právě, když prohrál pátou sázku. Byl klidný. Než hrom zarachotil, prohrál šestou. Hrálo se rychle. Bouře byla zatím daleko. Stále se ještě usmíval. Právě prohrál všechny své úspory, ale to mu nevadilo. Vždyť s tím počítal.

Nyní vstal a šel k pokladně. Cestou se pro jistotu zeptal, kolikátého je. Byl pátek 30. července. Tak, to by bylo tedy v pořádku.

Postavil se za sloup, aby ho nebylo možno pozorovat. Ale mohl být stejně bez obav. Zde měl každý dost svých vlastních starostí.

Sáhl do kapsy, odkud vytáhl velkou zapečetěnou obálku. Bylo na ní razítko loďařské firmy, u které byl zaměstnán. V jejím pravém rohu stálo šesticiferné číslo, začínající trojkou.

„Tři sta tisíc franků a něco, jako obyčejně,“ myslel si.

Byla to zítřejší výplata zaměstnanců. Býval vždy hrdý na to, že je prokuristou tak velké firmy. A ovšem i na to, že k němu mají plnou důvěru. Vida, k čemu se to teď hodí.

Celá věc nebyla pro něj překvapením. K tomuto kroku se vlastně v myšlenkách připravoval už dávno. Již od té doby, co nastoupil u firmy, či snad ještě dřív? Dnes se to tedy všechno stává skutkem.

Přikrčil se za sloup, vytáhl z kapsy perořízek a opatrně otevřel obálku. Byl v ní tlustý svazek bankovek a několik drobných mincí. Vyňal bankovky, drobné nechal v obálce, kterou přeložil tak, aby se z ní nevysypaly, načež ji znovu zastrčil do kapsy kabátu. Ne, nikdo ho neviděl.

Nyní šel přímo k pokladně a sebevědomě nakoupil hrací známky za všechny svěřené peníze. Bude sázet po deseti tisících.

A sázel. Při desáté hře prohrával již sto tisíc, ale stále ještě byl klidný. Dřív nebo později se štěstí k němu obrátí čelem. Musí. Dnes je přece pátek 30. července. Jen klid. No, jen se na mne dívejte, vy zvědavci. Dobrá, prohrál jsem a prohraju zas. Co je na tom divného, najednou? Prohraju třeba ještě sto tisíc franků. Ale pak, počkejte. Pak vám Marcel Horn ukáže, že dnes je jeho šťastný den – pátek 30. července.

Bylo deset hodin večer. Do konce dne zbývají ještě dvě hodiny.

Sázel stále na číslo 25. Bylo to první číslo, které se mu namanulo. Nevyhrálo však ještě ani jednou. Když prohrával dalších 50.000 franků, začal se potit. Přestal sázet na číslo 25 a namátkou vsadil na číslo 30. Vyhrálo číslo 25. Vsadil tedy znovu na 25 a prohrál dalších 10.000 franků. Vyhrálo číslo 30.

U čerta! Klid Marceli, jen klid, jen žádné nepředloženosti. Nyní již začínal budit pozornost.

Lidé se shromažďovali kolem něho, se zájmem pozorovali jeho beznadějnou hru. Takového vytrvalce tu již dávno neměli.

Vsadil znovu na číslo 30. Vyhrálo opět 25.

„Ježíšmarjá, co to je?“

„Má smůlu, já bych toho nechal“, ozvalo se za ním. Malý mužíček s kozí bradkou tam cosi vykládal. Marcel vsadil slepě svoji další desetitisícovku na nějaké číslo. Ani se na ně nepodíval. Vyhrálo číslo 42. Marcel měl vsazeno na 41. Vsadil tedy dalších 10.000 franků na číslo 41 a krupiér oznamoval, že vyhrává číslo 42.

Proklatě, tohle není samo sebou. Měnil nyní stále čísla. Vyhrávalo vždy to, na které sázel předtím.

„Není to nic platné, štěstí vám utíká,“ oslovil ho kdosi přátelsky.

Jiný se chopil této podivné náhody a počal sázet na čísla, jež Marcel opouštěl. Vyhrával vždycky. Nyní jej následovalo více lidí. Vyhrávali. Všichni vyhrávali, jen Marcel Horn prohrával.

Byl nyní šílený strachem. Stalo se něco, čemu nerozuměl. Ale sál se bavil. Bylo to radostné pro všechny, jenom ne pro něho, Marcela Horna. Věru, že to bylo k smíchu. Celý sál nyní sázel na čísla, jež Marcel opouštěl. Sázeli úžasné sumy a vždycky vyhrávali, jen Marcel Horn prohrával. Když prohrál svoji poslední desetitisícovku, bank byl rozbit.

Marcel vstal. Byl sinalý a třásl se jako list. Bylo právě dvanáct hodin z půlnoci. Začíná 31. červenec. Konec šťastného pátku, konec naděje. Bylo mu, jako by byl procitl z ošklivého snu. Jak to bylo nyní všechno jiné. Celá věc jevila se mu pojednou v docela jiném světle. Začal se hrozivě obávat následků svého činu. Zpocený, rozcuchaný a neupravený vypotácel se ze sálu. Jen málokdo si ho ještě všiml.

Tak to tedy byla lež, všechno byl jen pouhý klam. Proroctví zklamalo... Pátek 30. července. To měl být jeho šťastný den, dokonce kromobyčejně šťastný, začátek nové a šťastnější životní etapy, převrat v celém jeho životě. A byl to skutečně převrat...

Bank byl rozbit, ale jinak než on si představoval...

Muž se vypotácel z rámce osvětlených dveří a zapadl do tmy. Bouře zuřila, ale v herně si jí nikdo nevšímal. I na Marcelovu nešťastnou hru jakoby již byli zapomněli. Kdo by počítal s nešťastníkem?

Šel v dešti, nevěda kam. Všechno jedno...

„Na konci každého směru je země, na konci každého směru je ostrov. Kdepak jsem jen tohle četl?... Na konci každého života je smrt...!“

Smrt ve šťastný den? Rozesmál se nahlas jako šílenec... Chudák maminka. Jak věřila tomu proroctví, když byla ještě živa.

Byl tehdy docela malý chlapec, když k nim jednoho večera přišla ta stará ženská, dobře se na ni pamatuje. Byla shrbená, vrásčitá a v chatrných šatech. Snad to byla cikánka, vypadala tak. Matka jí tehdy poskytla nocleh, dala jí večeři i nějakou starou sukni a cikánka jim pak prorokovala. Podivné proroctví v symbolech a obrazech.

Když byli po večeři, dala si cikánka přinést džbán čisté pramenité vody, sklenici a novou utěrku. Vymyla sklenici, vytřela ji důkladně utěrkou, až se sklenice blýskala v záři večerního světla jako drahokam. Potom za stálého mumlání nesrozumitelných slov vzala džbán s vodou a naplnila sklenici až po okraj. Pojednou umlkla a s podivně vytřeštěnýma očima zírala nepohnutě na malou vodní hladinu ve sklenici.

„Tak pro koho?“ tázala se.

„Pro toho chlapce zde, paní,“ řekla tiše maminka, přistrkujíc malého Marcela do popředí.

„Pojď, hochu,“ řekla cikánka. Neodvrátila ani na okamžik zrak od vodní hladiny a ukázala na ni prstem.

„Dívej se!“

A Marcel se díval spolu s maminkou. Chvíli neviděli nic než vodu. Pojednou pozorovali s překvapením, že se klidná a čirá vodní hladina rozvlnila, aniž by se však jen kapka vody vylila ze sklenice, načež se opět uklidnila a po tomto uklidnění počala nabývat duhových barev. A tu se z barev vytvořil obraz. Bylo to moře. Klidné, mírně se vlnící moře a nad ním nádherné zlaté slunce. Odkudsi vylétlo hejno bílých ptáků. Letěli k slunci. Letěli přímo do ohnivého slunečního kotouče. Tu však jeden či dva odpadli a unaveni sletěli k moři. Za nimi jich následovalo víc. Další a další ptáci odpadali, až nakonec zbyli jen tři. Dva slabší a jeden velmi silný. Ti byli však již vytrvalí. Letěli svorně druh vedle druha přímo k slunci. A ohnivý sluneční kotouč jakoby se jim teď najednou sám přibližoval. Byl větší a větší, jasný a živý, pravý to zdroj světla a života. Slunce se blížilo víc a víc. Zakrývalo již větší část prostoru. To pojednou nejsilnější pták zamával prudce křídly, odtrhl se od svých druhů a střemhlav se řítil k ohnivému zdroji. Nyní letěl rychlostí blesku... pak snad již rychlostí myšlenky, neboť za okamžik se vrhl přímo do zářícího zdroje, jímž byl okamžitě pohlcen a proměněn v světlo, s nímž splynul v jednotu.

Druzí dva ptáci ještě váhali. Snad nedovedli tak rychle létat, snad nechtěl jeden druhého opustit. Ale ani oni neustali ve svém letu. Byli ještě mladí a šlo jim to dobře. Slunce jakoby je svými paprsky přitahovalo a posilovalo. Letěli nyní rychleji, prudce se mu blížili. Světlo je lákalo a teplé paprsky dávaly sílu jejich křídlům. Mávali jimi prudčeji a prudčeji, povzbuzovali jeden druhého a bylo jisto, že nemají již k slunci daleko, když v tom se obraz změnil. Vichřice hnala po nebi šedivé mraky a blesky se křižovaly bez ustání. Osvětlovaly jakési místo, které nebylo možno rozeznat. Snad to byla vysoká skála nebo lom. Pak následovaly rychle za sebou další obrazy. Otáčející se ruleta v herně, vydávající i pohlcující obrovské množství peněz jako nenasytný netvor. Kolem ní byl nápis: „Pátek 30. července 1989 bank rozbit“.

„To je tvůj šťastný den,“ řekla cikánka, dřív než obraz zmizel...

Nuže, to bylo vše. To, co právě viděli, se týkalo příštího osudu malého Marcela Horna, syna chudé vdovy. Ještě dále přecházely malou vodní hladinou obrazy jeden za druhým, ale to se již jeho netýkalo. Tu šlo o věci jeho matky, jejích známých a přátel, na které se matka ptala a na něž musela při tom vzpomínat a usilovně myslet a cikánce je jmenovat. A cikánka čarovala a vysvětlovala...

V létech, která po této události následovala, splnila se všechna její proroctví do písmene...

„Ára šorďára... Čas je docela něco jiného, než se nám zdá,“ řekla tehdy cikánka. Byla to pravda?

V těchto létech čekání Marcelovi čas neubíhal. Nemohl se dočkat pátku 30. července 1989. Připravil se naň však důkladně.

Symbolickým obrazům ptáků v slunci a skály v bouři nikdy neporozuměl. Nevěděl, co znamenají a nedovedl si je vysvětlit a ani cikánka se o nich blíž nezmínila. Věděl však, že pátek 30. července 1989 je dnem, kdy začne jeho lepší život a věděl, že se tak stane v místě, kde se hraje ruleta, tedy v herně. Protože k tomu bude jistě zapotřebí peněz, zaměřil svoje zaměstnání tak, aby si je buď snadno vydělal, nebo aby se k nim alespoň lehce dostal, kdyby jich měl zapotřebí. To první nešlo tak hladce jako to druhé.

Jako prokurista velké loďařské firmy však mohl snadno zpronevěřit větší částky, jež mu byly svěřeny, např. na gáže zaměstnanců a platy dělníků, a když přišel jeho den, udělal to. Potřeboval peníze, hodně peněz, bank se přece nerozbije jen tak lehce a jeho úspory nebyly velké.

Ale dopadlo to všechno jinak, než si představoval. Pokud šlo o něho, proroctví lhalo. Bank byl sice rozbit, to jediné souhlasilo, ale kým a jak? Ďábel, jenž mu připravil tento osud, vysmál se mu do obličeje.

„Na konci každého života je smrt...“ Co se mu to jen stále vkrádá do mysli?

Vítr mu ohrnul klopu kabátu a muž k ní přidal druhou. Potácel se cestou necestou. Blesky ukazovaly, že se blíží k moři. Ale muž nevnímal, jakoby jich neviděl a neslyšel...

Probral se, teprve když blesk udeřil do vysokého stromu na blízkém návrší...

Zahrady, vinice, ploty, stromořadí, les tam nahoře...“Pane Bože, jsem ještě vůbec živ?“ Vzpamatoval se.

„Hnus, hnus je tohle všechno, život je jen nouze a bída a dřina. K čertu s tím! K čertu s vámi všemi. K čemu je to všechno?“ Klopýtal v dešti a mluvil pro sebe jakoby ze snu: „Nemám už nic, nemám už vůbec nic! Ztratil jsem už i čest. Nemám ani sou! K čertu s vámi se všemi. A k čertu se mnou! Proč jsem ještě tady? Mizerný, zkrachovalý, bídný... Proč jsem vůbec tady? Kdo si to dovolil postavit mne do tohoto prolhaného světa? Kdo si to dovolil mne takhle podvést?“

Znovu udeřil blesk. Tentokrát docela blízko něho.

„Slyšíš Ty?“ muž křičel vzhůru do nebes.

„Neslyšíš! Neodpovídáš! Teď neodpovídáš, Ty, který jsi mne sem postavil... Slyšíš spáči? Co teď? Odpověz! Jsem tu sám a zničený na kost. Nu, tak teď ukaž, co umíš! Neslyšíš? Anebo nemůžeš?“

V té chvíli ohromný rozvětvený blesk osvítil oblohu, zemi i moře a hrom rozburácel se mu přímo nad hlavou. V záplavě oslňujícího světla se muž rozhlédl. Pojednou se šíleně zasmál a pak se vrhl vpřed. Řval a smál se, smál se a řval jako posedlý.

„Skála! Zde je ta skála! Bouře a blesky, ovšem, proroctví nelhalo. Moc dobré, moc dobré! Skála sebevrahů!!! Ovšemže! Samozřejmě...“

Klopýtal a padal, znovu vstal a znovu klopýtl, až upadl v běhu a sklouzl po kamení, uhlazeném deštěm. Leže na zemi, zachytil se zábradlí v posledním okamžiku.

„Tady jsi, tady, moje proroctví. Pěkné, tvrdé, hladké,“ mazlil se s obrovskými kamennými kvádry. Pojednou, obě ruce v pěstích, převrátil se naznak, zvedl hlavu k zuřícím nebesům a rozchechtal se jako šílenec, jímž byl. Tu se vztyčil v plné výši na pokraji propasti a znovu se rozchechtal, že na okamžik přehlušil bouři i řev vln dole pod sebou.

Pak odhodil klobouk, strhl se sebe kabát a jedním skokem se přehoupl přes zábradlí; skočil do propasti. Převrátil se ve vzduchu jednou, dvakrát, hlavou nahoru, hlavou dolů, znovu se převrátil, načež prudce zapadl do zpěněných vln hučícího moře jako těžký kámen. Vichřice sfoukla za ním klobouk ze skály. Kabát se zamotal na chvíli do větví cypřiše a pak spadl také.

Když zazněl zvonek, rybář se rychle oblékl, sešel k moři a vylovil člověka. Vzkřísil ho asi za hodinu. Pak mu dal napít jakéhosi odvaru a Marcel Horn usnul klidným spánkem jako malé dítě. Spal hlubokým spánkem beze snů...

Když se probudil, svítalo. Otevřel oči a rozhlédl se po světnici. Byla nízká, ale útulná a čistá. Cítil se silný a svěží. Kde je? Kde se to octl?

Lůžko, na němž ležel, stálo v rohu světnice, asi tři kroky od stolu, za nímž seděl stařec patriarchálního zjevu. Právě se asi modlil.

Proti němu seděla dívka. Měla kaštanové vlasy, byla mladá a velmi hezká. Marcelovi se zdálo, jako by ji už byl někdy viděl. Dívala se upřeně na starce. Ten se na ni přátelsky usmíval a pak se jí zadíval dlouze a bez pohnutí do očí... Nějakou chvíli seděli tak proti sobě, soustřeďujíce se... Pak se začalo dívčino tělo narovnávat, jemně, hladce a pružně, tak, že její hlava i záda byly za chvíli v jedné lince, rovnoběžné s opěradlem židle, na níž seděla. Její ústa se teď maličko pootevřela k sotva znatelnému úsměvu a na dívčině tváři se objevil nepopsatelný výraz míru. Zavřela oči.

„Je nádherná jako východ slunce,“ myslel si Marcel.

Její ňadra se nyní téměř nepohybovala. Zdálo se, že ani nedýchá. Stejně tak stařec.

Ve světnici bylo ticho. Jen zvenčí se ozýval hukot moře a vzdálený křik racků. Svítalo.

Marcel si teprve nyní zvolna uvědomoval, co se s ním stalo.

Chtěl přece zemřít, a věru, že nezemřel, či ano? Kdepak jen to vlastně je? A kdo jsou tito dva lidé? A jak se to podivně chovají... Dívka měla na sobě šaty venkovské selky, ale nezdálo se, že by jí byla.

Marcel ji pozoroval po očku. Skutečně. Nevypadala na to. Aby je nerušil, raději se ani nepohnul. Ba sám ještě zatajil dech...

Pojednou cítil, že ve světnici se děje něco neobyčejného, ačkoliv se zevně zhola nic nezměnilo...

Co se to tu odehrává? Co se to tu děje? Co se děje v jeho vlastním srdci? Neznámá teplá a slastná vlna rozlila se mu po celém těle. Blaženost míru a ticha.

Je to krásné. Bože, jak je to nádherné...!

Vzduch byl nabit neviditelnou silou, jakoby křišťálovým, vše pronikajícím světlem. Bezděky se tomu počal podrobovat.

„Co je to za zvláštní atmosféru?“ myslel si. Jako by mu umožňovala, aby vše to, co bylo lepší v jeho vlastní bytosti, vyšlo z ní nyní na povrch. Připadal si klidný a čistý jako v jarním vzduchu u horského pramene. Zavřel oči. Za okamžik se mu zdálo, jako by z jeho nitra vycházel záblesk ještě jiného bytí, než kterým dosud byl. A tu pocítil, že toto bytí je univerzální a neosobní. Vyvěralo z jakéhosi vzdáleného zdroje, který byl stejný jako pramen, z něhož prýštil klid a čistota, radost a svoboda.

Jak k tomu všemu přišel, nevěděl. Cítil jen, že je něco neznámého za povrchní maskou osobnosti a že toto neznámé je božské a svaté. Tak zůstal...

Jak dlouho trvalo toto malé osvícení, Marcel nevěděl. Když se však z něho konečně probral, pochybnosti zvolna nabývaly vrchu a muž si řekl, že to, co právě prožil, je neuvěřitelný zákrok nikoliv neznámých sil jeho vlastního nitra, jak se mu věc zprvu jevila, ale čarodějnictví dvou podivných lidí v rybářské chalupě na pobřeží moře.

Stařec již neseděl u okna, ale stál vedle jeho postele a patrně se na něj díval. Marcel ho neviděl, neboť měl stále ještě zavřené oči, jak podivné opojení v jeho nitru zvolna doznívalo, věděl však, že tam stařec je, neboť slyšel, jak tiše rozmlouvá s dívkou.

„Dobrá, můžem to s ním zkusit, když myslíš,“ pravil. „Jsou tu jisté známky způsobilosti, i když jej život ještě pevně drží v kleštích... velmi pevně.“

„Což by to nebyl sebevrah?“ řeklo děvče tiše.

„Ale ano, je to sebevrah a téměř dokonalý, ale to ještě neznamená, že se mu bude svět zdát méně pevný a skutečný než ostatním lidem, i když se snad donutí, aby si věc prostudoval. Obávám se, že jsou u něho ještě velké touhy, a to dosud většinou ani neprojevené... Ale... snad... možná... bude–li dobře veden. Ty ovšem budeš muset být zvlášť opatrná, Olgo!“

„Já, otče, proč já...?“

„Je mladý a ty také... No však uvidíme...“

Marcel otevřel oči...

„Dobré jitro, pane. Vyspal jste se dobře?“ řekl stařec.

„Vyspal... totiž... ano...“ Marcel chtěl něco dodat, ale nebylo to možné. Dívčiny oči zářily jako dvě hvězdy. Sklopil zrak před jejich pohledem. Pak řekl: „Děkuji vám. Byl jsem asi někde v pekle a pak zas patrně v nebi. Je to všechno tak podivuhodné!“

„Pak to snad není od sebe ani příliš daleko,“ řekl rybář s úsměvem. „Jak se cítíte, pane?“

„Děkuji, dobře. Jsem docela svěží...“

„Abys přinesla snídani, Olgo?“

„Prosím vás,“ ptal se Marcel, „kde to vlastně jsem?“

„Pod skálou sebevrahů,“ pravilo děvče. Mělo čistý, zvonivý hlas.

„Pod skálou...? Pravda, já jsem...“

„...teď už zase v pořádku,“ řekl stařec, „že ano.“

„Ano, ale...“

„Přinesu snídani,“ pravilo děvče a odešlo.

„Vaše šaty jsou ještě mokré,“ řekl stařec. „Budete se muset spokojit zatím s těmito, můžete–li už vstávat.“

Byl tu docela pěkný plátěný oděv, dobré boty a lehký námořnický trikot. Marcel si jej oblékl a když přišla dívka, vypadal jako dokonalý námořník. Usmála se na něho a prostřela. Snídani snědl: mlčky.

Když posnídali, pravil rybář: „Půjdu do města.“

„Moře je ještě neklidné, otče,“ řekla dívka.

„Půjdu pěšky.“

„Připravím vám tedy něco na cestu.“

Odešla a za chvíli se vrátila s brašnou.

Mezitím se zeptal rybář Marcela: „Mohl byste mi říci, pane, jak se jmenujete?“

„Mar... Marius,“ pravil Marcel, „musíte–li to vědět.“

„Ne, nemusím to vědět, pane. Ale chtěl jsem se vás ještě zeptat: je to váš kabát?“

Podal Marcelovi jeho vlastní, ještě mokrý kabát.

„Ano, je můj,“ pravil Marcel, prohledávaje jej. Obálka v něm nebyla. Asi vypadla. Připomnělo mu to celou situaci. Otřásl se. Zloděj a defraudant. Kdyby se teď objevil nahoře, byl by ihned zatčen. Možná, že už po něm pátrají. Doufejme, že tohle zapomenuté místo je nenapadne. Což ale, když jej někdo viděl potácet se nahoru k lesu, ke skále sebevrahů? Není sice pravděpodobné, že byl viděn, ale i kdyby, byla přece bouře a takové moře, jaké bylo v noci, to nevydá, co jednou pohltilo. Byl to hotový zázrak, že vyvázl bez pohromy a zdá se, že tento zázrak není ještě u konce. To ho napadlo, když pohleděl okénkem k moři, kde právě stála Olga uprostřed hejna ptáků. Rackové jí sedali na ruce i na ramena, byli krotcí jako holubi. Stařec se také podíval okénkem. Vypadal spokojeně a tak poctivě, že Marcel počal litovat, že ho obelhal.

„Prosím vás, pane... ehm...“

„Kvintus, říkají mně Kvintus.“

„Totiž... já bych rád...“ koktal Marcel.

„Chcete tu zůstat, že ano?“

„Ano, nějaký čas, jestliže vám to nebude nemilé,“ pravil Marcel.

„Jste vítán do našeho domu, pane Marie. Za jistých podmínek totiž.“

„A ty jsou?“

„Olga vám je poví.“

„Já... totiž...“

„Nebo se snad nejmenujete Marius...?“

Nebylo možno lhát. Čistota a síla, to byly aspekty záhadného fluida, které téměř hmatatelně obklopovalo tohoto muže. Ne, tady nebylo možno lhát, ale Marcel také cítil, že toho není zapotřebí.

„Máte pravdu, nejmenuji se Marius, jmenuji se Marcel Horn, ale, prosím, je to jenom pro vás, pane Kvinte, tam nahoře neříkejte nic o mé existenci.“

„A proč bych říkal?“ pravil stařec. „Tam nahoře je jiný svět a vy jste pro něj ode dneška mrtev. Myslím, že byste tu měl zůstat tak dlouho, dokud zase svět nezemře pro vás.“

„Jak to myslíte, pane Kvinte, nerozumím vám,“ řekl Marcel.

„Později porozumíte, teď však už musím jít,“ pravil ještě ve dveřích. „Když však jste byl už tak upřímný, tedy ani já jsem se vždy nejmenoval Kvintus. Ale tady na jméně mnoho nezáleží... Teď však už doopravdy musím jít, Olga vám dá knihu, kdybyste měl dlouhou chvíli a také jinak se o vás doufám postará.“

Starec přehodil přes ramena brašnu, kterou mu dívka prve připravila a pokynuv jí rukou na pozdrav, odcházel směrem ke skále. Marcel ho provázel až k prameni.

„Na shledanou,“ pravil rybář, stoupaje po stezce.

„Na shledanou,“ volal Marcel.

„Na shledanou, otče,“ volala za ním dívka.

Marcel už dál nešel, jen se dlouho díval za rybářem, jak stoupá z kamene na kámen neobyčejně lehce a pružně na svůj věk, dokud nezmizel za skálou. Pak sešel k moři.

„Smím?“ pravil, usedaje na pláž vedle dívky. Ptáci se rozlétli na všechny strany a také moře sebou jaksi udiveně šplíchlo. Copak je tohle, myslelo si. Ale dívka se jen smála.

„Ovšemže smíte,“ řekla, „tady člověk může všechno, co chce, jestliže splňuje určité podmínky. Jenomže splňuje–li je, pak toho zase moc nechce. Už vám je otec řekl?“

„Ne, pan Kvintus mi řekl, že vy budete tak laskavá...“

„Chcete tu opravdu zůstat?“

„Musím.“

„Musíte?“ V zamyšlení položila svoji ruku na hřbet jeho ruky...

„Ano, to jest také chci... nyní.“

Začervenala se a odtáhla ruku.

„No dobrá, když si to otec přál, řeknu vám podmínky. Jsou dosti těžké, ze začátku.“ Sedla si trochu pohodlněji, skrčila nohy pod sebe.

„Ale bude to dlouhé," varovala. "Musím od počátku, abyste to dobře pochopil. Celá historie je trochu mimořádná, jako ostatně všechno, s čím se zde setkáváme.“

„Včetně vás, slečno Olgo, myslím.“

„A včetně vás, pane Marie, jinak byste tu nebyl.“

„Nejmenuji se Marius, zvolil jsem si to jméno jenom dočasně, z jistých důvodů.“

„A já se zase nejmenuji Olga.“

„Nejmenujete se...?“

„Ne, ale to nevadí, můžete mi tak říkat,“ smála se.

„Ale sluší vám.“

„Proto jsem si je zvolila, a ovšem také z jiných důvodů,“ smála se.

„Vy jste tedy také...?“

„Budou to asi zcela jiné důvody než ty vaše, ale nechme toho. Tak bychom daleko nedošli.“

„Tak tedy první mimořádností tohoto místa,“ začala dívka, „je tahle obrovská pobřežní skála...“